Srpen 2018

Svah

31. srpna 2018 v 17:58 | Malý wombatek |  Povídky
Poslední jízda lanovkou mu již připadala poněkud dlouhá. Nebylo sice nijak zvlášť chladno, jeden, možná dva stupně pod nulou, ale zima se mu již začala pomalu zajídat. Těšil se na horkou koupel a hrnek ohřátého cideru. Přestalo již sněžit a jemu se z otevřené sedačky naskýtal pohled na zasněžené vrcholky smrků pod ním. Temné obrysy hor byly zastíněny světly reflektorů, osvětlujících sněhově bílé sjezdovky, které se jako zářivý bílí hadi plazili po svazích hor. Byly prázdné. Proto sem taky v tuto hodinu přišel. Až na zvuk klapajících kol, když lanovka přejížděla sloupy, jistící ocelové lano, bylo božské ticho. Už jenom jednou sjet dolů. Nevymýšlet žádné techniky, zajížďky či triky, pro zpestření jízdy. Jenom si užít obyčejnou jízdu a každý pohyb s ní spojený.

Nahoře vystoupil ze sedačky a zastavil se před svahem.Pokochal se ještě jednou výhledem z vrcholku hory.Nadechl se a chystal se vyrazit.

"Ahoj Petře," ozvalo za jeho zády.

Otočil se. Za ním stal muž, stejně jako on,obut v lyže a připraven sjet svah. Jeho obličej mu byl povědomý, ale nemohl si na muže vzpomenout.

"To jsem já Ondra, ze střední," zareagoval muž na Petrův nechápavý výraz.
Petr se na muže upřeně zahleděl. Opravdu to byl Ondřej. Dost se ovšem změnil.
"Nazdar Ondro," odpověděl mu " Jak se ti daří?"

Byl skutečně potěšen, že svého dlouholetého přítele opět potkal. Byl jedním z mála lidí, kterým důvěřoval. Ondra mu pověděl, že je zde s rodinou na dovolené. Čeká právě na syna až vyjede nahoru. S manželkou mají ještě dceru, další dítě je na cestě. V práci ho prý povýšili. Petrovi bylo divné, že si člověk na jeho pozici, pracující v malé firmě, může dovolit jet lyžovat do Alp. Jak však jejich hovor pokračoval dozvěděl se, že je zájezd do hor dárek od jeho šéfa k povýšení. Po těch letech si toho měli spoustu co říct, ale Ondra se po chvíli začal nervózně ohlížet.

"Kde ten kluk vězí," začal se podivovat Ondra. "Půjdu se podívat, jestli už jede," rozloučil se s Petrem a vydal se zpět do svahu k vleku. Stejně jako on se chystali na poslední jízdu.

Petr se už chystal, že stočí lyže ze svahu, ale ještě na odcházejícího Ondru zavolal.

"Hele, Ondro, nechtěl by sis pak, až uložíš děti, zajít na skleničku?"

"Jasně"

Domluvili se a Petr vyrazil směrem dolů. Ohlédl se ještě jednou po příteli. Vypadal šťastně.

Petrova lyže najela do vyjeté prohlubně a vyhodila jej z rovnováhy. Instinktivně se opřel o druhou nohu a ta jej vytáhla ke straně sjezdovky. Svah se v tom místě začal více svažovat a on nabíral na rychlosti. Nedařilo se mu nabrat zpět rovnováhu. Před okrajem vyznačené trasy se pokusil v zoufalství o obrátku. Zapíchl hůlku a položil se do strany. Hůlka se mu však vytrhla z ruky a on se v plné rychlosti, ještě padající k zemi na stranu, opřel tělem o kmen smrku. Na místě zemřel.

Opravdu neser trpaslíka

21. srpna 2018 v 8:44 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Po ráně kyjem nastalo dlouhé trapné ticho. Bandita zaraženě civěl na trpaslíka s nepochopeným výrazem, jak mohl jeho ránu kyjem, která již uzemnila i větší pořízky než byl tenhle zakrslík, ustát.

Gagruk se vypořádával s mžitky před očima. Překonal prvotní mrákoty a teď jen sledoval hvězdičky, tancující před ním. Pomalu si začínal uvědomovat, že ho chlap předním vlastně praštil. To se mu nelíbilo.

Ozvala se nehezká dunivá rána následovaná úzkostlivým, vysoko posazeným, sopránovým zaúpěním. Trpaslík ve vzteku, který mu začínal pumpovat žilami, udeřil namátko před sebe. Vzhledem k rozdílnosti výšek trpaslíka a bandity, zasáhnul Gagruk to, co logicky zasáhnout musel. Bandita se, třímaje své bohatství v rukou, sesul k zemi.

Chvíli byl klid, pak se však ostatní zbojníci s řevem rozběhli proti trpaslíkovi. Ten byl zmatený. A o co víc byl zmatený, o tolik víc s ním cloumal hněv. Jeho situace se mu nelíbila. Nejen, že skoro neviděl, ale začínal se ho zmocňovat nekontrolovaný vztek. Jeho ruka se pomalu samovolně přibližovala k rukojeti jeho sekery. Zastavil ji. Ne, znovu už se nesmí nechat nasrat. Rozhodně ne teď.

Vybavil si, že ho onen lapka musel přeci něčím praštit. Začal rukama prohledávat místo kolem naříkajícího bandity. Sotva uchopil dubový kyj, uštědřil mu jeden z přiběhnuvších banditů kopec ze strany do žeber. Trpaslík ránu přijal, a využil její energie k převalení se několikráte přes bok, čímž si koupil několik vteřin navíc. Jeho oči již rozpoznávaly tvary pohybujících se útočníků. Přikrčil se a snížil tak těžiště. Pořádně se opřel do nohou.

Rány začaly přicházet ze všech směrů. Útočníci byli moc rychlí, aby jim mohl rány oplácet. Trpělivě vyčkával a bojoval s hněvem, který mu třásl zdviženými pažemi, jimiž si kryl hlavu. Jeho tělo začínala pokrývat rána za ranou. Gagruk cedil vztek mezi zuby a čekal na svoji příležitost. Jedna rána. Druhá rána. Teď.

Trpaslík zachytil vracející se kyj v letu a vytrhl jej útočníkovi z ruky. Potěžkal sukovice ve svých dlaních. S překvapivou rychlostí se roztočil a začal rozdávat rány kolem sebe. Jeho nohy opisovaly taneční kroky, ale byly stále pevně spojeny se zemí, tím že držel těžiště stále nízko. Slet několika ran, vystřídalo několik za sebou nepravidelně jdoucích zvuku dopadajících ran.

Nastalo opět ticho. Míťa, který se po celou dobu úzkostlivě tiskl k zemi, pozvedl svoji hlavu. Na kořenu stromu u cesty seděl Gagruk a vedle něj se kupili lapkové, s zhmožděninami, s tekoucí krvi z uší a v jednom případě, i s poněkud nehezkou otevřenou zlomeninou.Samotnému trpaslíkovi z roztržené hlavy crčela krev. Přesto se usmíval.

"Příteli," zadíval se Gagruk na hobita "mohl byste mi říct, co se tu stalo?"