Červenec 2018

Vděčný společník

17. července 2018 v 13:33 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Míťa Pochvalptáček si toho, za společnou cestu s trpaslíkem, opravdu mnoho neřekl. Měděnovousý mu sice občas poskytl prostor, aby mohl obdivně přitakávat, kdykoli se však hobit nadechoval, že by taky něco řekl, trpaslík opět spustil. Jeho řeči byly sice docela zajímavé, ale točily se stále okolo stejných témat, a jejich hlavní aktér, sám "slovutný" Gagruk, z nich vyšel vždy jako hrdina.

Je až s podivem, jak jsou tihle hobiti obětaví, ovšem každý džbán má svou hladinu a po čtyřech hodinách naslouchání, se začínala i v Míťově mysli rodit myšlenka na útěk. Odsouhlasena byla záhy, ale způsob jejího provedení se táhl. Když zkoušel hobit zpomalit, pustil ho Gagruk před sebe a o to více ho svým rychlým tempem popoháněl. Poté si zkusil odskočit, v domnění, že na něj trpaslík nebude tak dlouho čekat. Ten jej však po chvíli čekání povzbudil ranou sekerou na plocho přes jeho holý zadek, s doprovodným komentářem, ať se s tím tak nesere.

Slyšel sice o trpasličích jen pramálo, avšak všechny ony povídačky Gakruk překonal na dvakráte. Jinou cestou se jít ovšem nedalo, a tak zakončil hobit své plánování smutným konstatováním, že se bude muset trpaslíkovi ztratit, až poté, co dorazí do nejbližší vesnice.

Po další nekonečné hodině neutuchajícího tlachání, začal les kolem cesty houstnout. Větvoví se překlenulo přes cestu a zahalilo ji do tmavého šera. Poměrně širokástezka se proměnila v úzkoupěšinu a začala se vlnit ze strany na stranu, nahoru a dolů, čímž stěžovala chůzi.

Hobit pomalu přestával litovat trpaslíkovi otravné společnosti spolu s narůstající nervozitou, která na něj padala. Tohle místo si koledovalo o malér.

A ten také přišel. V jednom obzvláště nepřehledném úseku cesty, vyšel zpoza jednoho ze stromů vysoký, do kožené zbroje oděný, muž. Jeho vousy zarostlou a větrem ošlehanou tvář, zdobilo nepřeberné množství jizev různých tvarů a velikostí. Obzvláště odporně působila dlouhá táhlá jizva přes ústa, jež rozštěpovala horní i dolní ret, a přidávala tak zlověstnému úsměvu, který zdobil mužovu tvář, děsivé vzezření.

Muž se rozkročil přes celou délku pěšiny a přehodil si těžký dubový kyj z jedné ohromné vazovité ruky do druhé, čekaje až se k němu poutníci přiblíží. Hobit se začal ohlížet zpátečním směrem, ale zde již stáli další muži podobného vzhledu, vybaveni obdobně jako jejich kumpán. Dohromady s mužem stojícím před nimi jich kolem nich stálo pět.

Trpaslíka však překvapivě tato situace nijak nezarazila, ba zdálo se, že si snad lapků ani nevšiml. Pokračoval stále dál a vesele vyprávěl. Když se dostal až k muži pokusil se ho obejít, ale jeho pokusu bylo zabráněno zablokováním cesty zdvihnutým kyjem.

To už zarazilo i trpaslíka. Sjel postupně očima z kyje, přes paži, až k mužově obličeji.

"Mohu vám nějak pomoci?" otázal se trpaslík.

"Ale jistě, že můžete," odpověděl mu muž a praštil jej kyjem přes hlavu.

Mistr trpaslík

6. července 2018 v 18:55 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Měděný vous se vesele pohupoval v rytmu jeho kroků.

Trpaslík rázně pochodoval a pohvizdoval si radostnou písničku. Byl krásný den a jemu cesta rychle ubíhala. Na zádech si nesl obří tornu, ve které byl celý jeho majetek, a přes rameno měl hozenou válečnou sekeru. Čisté oblečení, které na sobě měl, mu jen přidávalo k náladě.

Po několika hodinách cesty spatřil v dálce na cestě jakousi postavu.

"Konečně," pomyslel si trpaslík " někdo, s kým se mohu podělit o svou radost."

Na tváři se mu vykouzlil úsměv a v mysli mu vyvstály vzpomínky na prasárničky včerejšího dne. Už delší dobu ho pálilo, že se nemůže o své zážitky s nikým podělit a ejhle, támhle se již konečně blíží posluchač. Ten se dozví věci…

Ukázalo se, že postava, ke které se trpaslík blížil, jde stejným směrem, ovšem mnohem pomaleji, neb ji velmi rychle doháněl. Za deset minut už měl poutníka na dohled. Byl malého vzrůstu, což měděnovousého nejdříve povzbudilo, neboť se domníval, že jde taktéž o trpaslíka, tu myšlenku však po chvíli začal zavrhovat. Poutník, byl totiž nejenom menší postavy, ale byl také velmi útlý a jeho chůze nebyla nikterak podobná chůzí jakéhokoli trpaslíka, kterého kdy potkal.

Když byl již na doslech, zavolal na něj trpaslík: "Hola hej, poutníčku, kam pak máte namířeno?"

Osůbka před ním sebou leknutím škubla a otočila se k němu. Byl to malý hošík.

"A kampak tak sám chlapečku?"

Chlapec se zastavil, otočil se na trpaslíka a vrhl na něj takový pohled, že zastavil jeho další povídání.

Měděnovousý byl značně vyveden z míry. Ten malý chlapec měl docela slušný, pěstěný knír.

No spíše takový knírek. Měl husté, černé kudrnaté vlasy a podobný porost zdobil i jeho bosá chodidla. Byl sice poněkud prostorově výraznější, ale trpasličích rozměrů, jak do šířky tak do výšky, rozhodně nedosahovala.

"A kdo vy tedy hergot jste?" vzdal trpaslík veškeré úvahy, nehodlaje již dále trápit svoji mysl tím, kdo je ten výrostek před ním vlastně zač.

"Já jsem hobit, mistře trpaslíku," odpověděl mužík.

Měděnovousý potěšen oslovením mistře si promnul svůj dlouhý vous, pod kterým se objevil zářivý úsměv.

Trpaslík podal hobitovi ruku a řekl: "Jmenuji se Gagruk Měděný vous. A jaké je vaše ctěné jméno, příteli?"

"Mé jméno je Míťa Pochvalptáček" řekl hobit a stiskl trpaslíkovu napřaženou ruku.

"Nuže Míťo, poslechni si, co neuvěřitelného se mi přihodilo…"