Červen 2018

Nadržená trpaslice

30. června 2018 v 20:18 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Trpaslík seděl po bradu ponořený v teplé vodě. Lidská vana mu poskytovala více místa než by potřeboval a tak se ve vaně mohl pěkně natáhnout. Byl toho dne ve vaně již po druhé, ale teprve až teď si mohl patřičně vychutnat blahodárné účinky horké vody, jež utěšovala jeho rozbolavělé tělo.

Když se totiž do horké vody usadil poprvé, veškeré zaschlá špína spolu se strupy z jeho ran, se v horké vodě rozpustily. Po půl hodině tedy ležel v odporné směsi krve, bahna, zvratků a jiných neřádů. Každý by asi uznal, že v takovéto lázni se nedá moc odpočívat. Ani cestami a bojem zocelený trpaslík si to nemyslel. Vypustil tedy vodu, a ač nerad, umyl se nejdříve v malém lavoru, zatím co si nechal poručit přinést novou vodu. Tu mu ochotně přinášela šenkýřka, o které se začal trpaslík domnívat, že je možná až příliš pracovitá.

A vůbec se kolem něho nějak dlouze zdržovala. Nebyl zvyklý na pozornost dam, kterou by nevyvolal svým nemístným chováním či nevhodnými návrhy. Užíval si vždy jejich znechucené výrazy a pohoršení v jejich očích. Měl z těchhle lidských slečinek jen srandu. I kdyby si s nimi někdy chtěl něco začít, při kteréžto představě sebou ve vaně škubnul, nevěřil jejich křehké stavbě, která by jen stěží unesla majestát plné trpaslíkovy postavy. Ne… pro něj jsou jen trpaslice, pořádně udělaný trpaslice.

Šenkýřka, která mu již několikráte připomínala své jméno, které si i přesto nepamatoval, se stále pohybovala okolo trpaslíka ležícího ve vaně s růměncem ve tvářích. Byla menší postavy a oblých tvarů. Naděleno ji bylo na těch správných místech vskutku náležitě.

Zmoženého trpaslíka po chvíli přemohla únava a přestav se zaobírat šenkýřčinou přítomností, jeho víčka klesla.

Z polospánku zaslechl jen lehké plesknutí vody a jemné zavlnění vody. Neotvíral oči. Na jeho rozbolavělou hruď se přitiskla, jak samet hebká, ženská ňadra a ztvrdlé bradavky se mu zabořily do kůže. Něžné dívčí ruce se mu ovinuly kolem pasu a pevným sevřením, přiblížily jejich těla blíže k sobě. Jeho rty okusily chuť jejích rtů.

Trpaslík otevřel oči a spatřil šenkýřčinu tvář. Přesto, že se výraz v jeho obličeji zbla nezměnil, v jeho hlavě probíhal vnitřní boj. Na jednu stranu se mu dost hnusila, nebyla to přeci jenom trpaslice, neměla tu vitálnost a ráznost. Na stranu druhou si ji po vnějškové stránce s trpaslicí, za pomoci špetky fantazie, dokázal ztotožnit.

"Nuže dobrá, uděláme výjimku…"

Vražda po setmění

26. června 2018 v 19:22 | Malý wombatek |  Básně
Zšeřelo se, slunce zašlo,
tmou nehynoucí táhne se řev,
utrpení, srdce své našlo,
spáry dláždění plní tekoucí krev.

Do ticha šeptají chladnoucí ústa,
z prstů ztrácí se cit,
mysl jeho jest ducha pustá,
z očí uprchl života třpyt.

Však přeci jen jedny oči se lesknou,
vrah nespatřen, od oběti kluše,
do srdce hrají mu písničku tesknou,
dnes nebyla zmařena jen jedna duše.

Těžká jsou rána hrdinova

7. června 2018 v 20:58 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Probudil se v posteli. Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde to vlastně je. Byl v hostinském pokoji, nebo to aspoň předpokládal. Nepamatoval se, jak se tam dostal, ale přemýšlení nad tím, co se mu stalo minulou noc, již před lety zanechal. Bolí z toho hlava a jednoho to může dovést k zbláznění. A tak si trpaslík užíval výhled na pěkný strop a pousmál se. V ten okamžik se jeho tělo připomnělo. Bolelo ho doslova všechno. Nejvíc jeho chlouba.

Bolest přišla tak z nenadání, že začal nadávat v trpasličí řeči, k čemuž se utíkal jen zřídka, a to především v bolestech. Neměl z toho takové potěšení, když mu lidé kolem nerozuměli, ale zde nebyl nikdo, koho by mohl pobuřovat, tak mu to tak nevadilo.

Trpaslík se pokoušel, pro něj nekonečně dlouhých deset minut, doprovázených neustálým nadáváním, převalit na bok, až se mu to nakonec povedlo. Po pohledu na čistý strop, byl obraz pokoje, který se před trpaslíkovým zrakem objevil, dost tristní. Podlaha byla pokryta krví a zvratky, jejichž stopy byly patrné i na zdech, nábytek byl zpřeházen či rozbit a v koutu místnosti bylo nachcáno.

To vše bylo ovšem v porovnání se stavem postele stále naprosto zanedbatelné. Ta byla totiž nasáklá všemi tekutinami, jimiž lidské, v tomto případě trpasličí, tělo disponuje. Tím se trpaslíkovi aspoň zodpověděla palčivá otázka, co ho těch deset minut tak strašlivě studilo do zad.

Inu, zpátky do postele se mu již nechtělo a tak musel vstát. Tomu zabralo dalších deset minut, při kterých svým proklínáním musel zbudit už i ty, kteří nebyli probuzeni při prvním nadávání.

Do dveří vtrhla hostinská. Byla rudá v obličeji, ruce se ji třásli a bylo na ni poznat, že se dlouho rozmýšlela, než do pokoje vešla. Otevřela ústa, aby mu cosi řekla, ale když se rozhlédla po spoušti v pokoji, pusu rychle zavřela, zakryla si ji rukama a předklonila se. Chvíli se přemáhala a naštěstí se k vyzdobování, již tak vyšperkovaného pokoje, nepřidala.

Když se chtěla opět narovnat, trpaslík už u ní stál. Zvedla k němu hlavu a vyděšením vytřeštila oči. Trpaslík, kterému v potřísněném oblečení nebylo zrovna pohodlně, nehleděl na přítomnost nově příchozí, sundal si své ošacení a hodil jej do kouta. Měděnovousý se ani normálně nemusel stydět, ale po včerejší rvačce kdy utrpěl těžké zranění mezi nohami, nabyla jeho chlouba vskutku požehnaných rozměrů.

"Mohl bych se tu někde umýt?" zeptal se trpaslík šenkýřky. Ta nebyla schopna slova a s očima stále upřenýma na "trpaslíka", ukázala rukou cestu. "Díky, puso!" opáčil trpaslík a zamířil ke koupelně.

Neser trpaslíka

6. června 2018 v 17:07 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
"Hej vy hovna potažený kůži!" zařval trpaslík přes uličku. Muži se s překvapením otočili k zpět tpaslíkovi, z něhož uviděli jen jeho rudý, krví potřísněný vous.

"Takhle mě rozparádit a pak v půlce odejít. Vaše ženy musej být pěkně nevyřáděný. Až to tu s vámi dohraju, možná se za nima stavím." Prohlásil měděnovousý a pomalu se dal do pohybu. Jeho krok byl opět pevný a pohyb prudké, ačkoli zcela nezapřel svá zranění. Dál pokračoval ve svých nadávkách a zrychloval svůj krok.

"To nevadí hoši, všechno se dá zlepšit. Zacvičte se třeba na ovcích, v tom tu prý máte bohatou zkušenost" řekl a své spílání doprovodil bečením.

Muži již byl zpět při smyslech a hněvivě vyšli trpaslíkovi vstříc. Obě strany se pustily v běh. Srážka byla neodvratná. Trpaslík se sehnul pod levým hákem rychlejšího z nich a plnou vahou, svého zavalitého těla, vrazil své rameno útočníkovi pod žebra. Lámané kosti zapraštěly do nočního ticha. Trpaslík ovšem nezastavoval.

Zastavila jej až dřevěná zeď, do které nešťastníka zarazil. Zvuk praskajícího dřeva a lámajících se kostí nebylo možné od sebe odlišit. Z útočníkových úst vytryskl proud krve, který trpaslíkovi zbrotil záda. Měděnovousý poodstoupil, aby se pokochal svým dílem, ale nebylo mu to dopřáno. Druhý útočník praštil trpaslíka ze zadu do hlavy. Otevřená rána se opět a intenzivněji ozvala. Trpaslíkův obličej se zkroutil bolestí. Do teď byl docela klidný, přišlo mu to jako docela dobrá zábava, ale teď se již opravdu rozčílil.

"Neser mě!" rozeřval se hněvivým hlasem při němž tuhla krev v žilách. Utočník vyděšeně ustoupil a upustil od své další rány, alespoň prozatím. Zíral do trpaslíkových očí, z nichž vztek přímo čišel. Rozhodl se udeřit. Rozpřáhl se a chystal se trpaslíka praštit ze strany do spánku. Ten však jeho ruku v půli úderu chytil a nohou mu kopnul do koulí. Útočníkovi se zatmělo před očima.

Trpaslík se pevně opřel oběma nohama o zem, a drže stále ruku rváčovu, mrštil s ním vší silou do uličky. Vrh byl tak mocný, že útočník letěl vzduchem dobrých deset metrů, než proletěl dřevěným sloupkem, který podpíral schodiště, vedoucí k trpaslíkovu pokoji, a tím svůj let zakončil.

"A kurva" došlo rázem trpaslíkovi, co udělal. Všechna opilost a únava byly náhle zpět. Svět se kolem trpaslíka začal rozpíjet do táhlých barevný šmouh, až se nakonec rozplynul do úplné černi.

Nakládačka

3. června 2018 v 16:38 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Uličku za hospodou halila tma. Přes cáry mraků prosvítal srp měsíce a jeho světlo se odráželo od matné, zkalené, zapáchající vody kaluží, kterých zde bylo více než dost. Už přes dva týdny nepršelo, ale kaluže, živené žumpou litou z oken a doplňované výměšky zbloudilých, povětšinou opilých, návštěvníků, si stále držely hladinu. Světlo se odráželo a dopadalo na dřevěné stěny jen stěží honosných domů, na špinavá, nikdy nemytá okna a vrhalo stíny přes hromady odpadků, jež se tu za léta navršily.

Trpaslík vrazil do uličky, prudce a bez rozmyslu, jak ovšem vstupoval kamkoliv. Tentokráte ho však hnala touha, která byla hned poté, co se opřel o stěnu a stáhnul kalhoty, naplněna. Přes jeho nízko posazené těžiště a nezanedbatelnou váhu měl trpaslík problém udržet rovnováhu. Sám byl překvapen, jak se zdejší stěny vlní a točí, jako naschvál komukoli, kdo se o ně opře. Chtěl již nad tímto dnem zavřít oči, ale čekaly ho ještě schody před jeho pokojem. Kdo dává kurva schody před hostinský pokoj? To jako vočekávaj, že....

Jeho hlava padla dolu a chladný noční vítr, který mu foukal mezi nohy, ho v jeho poklimbávání jen utvrzoval. Svět se stále pohupoval, ale trpaslík se začal pohupovat s ním.

Hlavou mu projela prudká bolest! Sesul se na zem, přičemž zapomněl, že má kalhoty ještě stažené, zakopnul o ně a padnul přímo na tvář. V ústech ucítil krev a její tolik charakteristický železitý pach ho zaštípal taktéž i v chřípí. Tupá, pomalu se šířící bolest, jež začínala prostupovat obličejem, nepěkně korespondovala s ostrou, prudkou bolestí na temeni. To vše bylo umocněno alkoholem podlitou, točící se myslí. Buď to, či rána do žaludku, která následovala, zapříčinilo, že se trpaslík pozvracel.

Další rána přes záda zajistila, že chuť zvratek, která přebila chuť krve v ústech, přebila podobně i pach krve v jeho nose. Trpaslík se začal dusit. Instinktivně si kryl hlavu, a pokoušel se od agresorů odkulit, co nejdál. Po půl otočce si ovšem narazil svou chloubu a bolest ho donutila raději přetrvat útok v obranné pozici.

To, že mu na záda padlo několik plivanců, již nevnímal. Poslední rány dopadly. Skupina rváčů opouštěla zneřáděné jeviště. Nemělo jim to však být dopřáno. Co by zabilo, v lepším případě do konce života na lůžko připoutalo, člověka, nemohlo trvale vyřadit trpaslíka, natožpak měděnovousého. Vzpřímil se. Na tohle celou dobu čekal. Hlavu měl již čistou a střízlivou. Nasadil si kalhoty a srovnal si, co zbylo z jeho košile. Odplivl si a důkladně si vyčistil ústa a nos od krve a zvratků. Zhluboka se nadechl...