Exit

30. května 2018 v 19:32 | Malý wombatek |  Povídky
Byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale pod šedou záclonou oblaků, která hyzdila oblohu, to vypadalo již na pozdní večer. Těžké kapky, které v množství více než nadměrném zkrápěly krajinu, se s hlasitým duněním tříštily o čelní sklo mého vozu.
Stal jsem v koloně směrem na Prahu a bylo mi už naprosto jasné, že se domů před osmou nedostanu. Všudypřítomné šero se více a více stupňovalo, a spolu s deštěm rozmazávalo obrysy silnice, okolní krajiny a aut stojících okolo mě. Rudá světla obrysových světel, přede mnou stojících vozů, se rozprskla po skle tekoucí vodě před mým obličejem, a vytvořila z něj tak luminiscenční stěnu sytě červené. Měl jsem tedy rudo před očima a bylo mi z toho na nic.

Sáhnul jsem po přihrádce u řadicí páky a zabořil ruku do obalu sladkých arašídů, které jsem během cesty konzumoval. Nalezl jsem jediný, jediný burák obalený v medu. Vložil jsem jej do úst, a se soustředěním poslednímu soustu toliko typickému, vychutnával jeho chuť. Hlavou se mi hnaly myšlenky na Skotsko, které jsem nedávno navštívil. V mé fantazírující mysli se vytvořil obrázek lehce oděného Skota se zrzavou kštici, stojícího v tom dešti venku, s tvrzením, že tohle přeci žádný déšť není. Musel jsem se při té vzpomínce usmát. Ono, když vychlemtáte láhev Glen Garioch whisky, tak můžete toto tvrzení se stejným přesvědčením zastávat i v horské vánici.

Ze snění mě vytrhlo troubení auta stojícího za mnou. Odbrzdil jsem, zařadil, popojel, vyřadil, zabrzdil. Pořád znova. Už dobrou hodinu. Nenáviděl jsem to. Moje nervy byly na pochodu. Očima jsem lítal po voze a hledal, čím bych se rozptýlil. Arašídy jsem již snědl, s reflexní vestou a hasicím sprejem se mi už hrát nechtělo a rádio mi již lehlo krkem. Po vzpomínce na vánici jsem musel bojovat s tím, abych znovu nezvednul teplotu ve vozu. Když jsem to před půl hodinou udělal, trvalo dobrých deset sekund, než mě troubení aut za mnou probudilo.

Začal jsem si hrát s řadicí pákou. Měl jsem hroznou chuť vyrazit. Zapnul jsem stěrače, které jsem předtím vypnul, protože mě jejich vrzání neskutečně iritovalo. Rudá stěna zmizela. Stál jsem v pravém pruhu a povšimnul jsem si volně odbočky vedle. Odbočovací cedulí jsem už asi musel minout, neb jsem ji nikde přede mnou neviděl. Z odbočky zbývalo jen již pár metrů, než se nenávratně oddělila od dálnice. Auta se opět pohnula. Rozum mi jasně říkal, že odbočit není dobrý nápad. Rozhodně nebudu doma rychleji. Projedu více benzínu a skoro jistě se ztratím. Ale cosi ve mně už muselo vyrazit. Vždyť přeci jenom auto není moje a béna mi v práci stejně zacvakají. I palubní deska mě ujišťovala, že s palivem to nebude tak zlé. Musel jsem jednat hned a pud byl silnější. Odbrzdil jsem, zařadil, hodil blikačku vpravo a sešlápnul plyn.

Dobrých patnáct minut jsem již svištěl po místní okresce a užíval si požitek z jízdy. Obvykle nerad řídím, ale potom věčném popojíždění, jsem se neudržel a do jízdy se úplně položil. Vychutnával jsem si každou zatáčku a snažil se ji co nejlépe projet. Na dlouhých rovinkách jsem tlačil plyn až k podlaze. Pak jsem ovšem rychle vystřízlivěl, když jsem na mokré vozovce hodil hodiny. Nejsem z těch, které by něco takového vyděsilo, ale přeci jenom jsem si uvědomil, že dělám pěkně hovadiny. Autu se nic nestalo a vzhledem k tomu, že jsem od sjezdu z dálnice nikoho nepotkal, tak ani nikomu jinému.

Projížděl jsem malými vesničkami a nahlížeje stále do mapy hledal cestu zpět na dálnici. Po chvíli jsem opustil i okresku a vesničky nahradily dlouhé lesy. Zde byla tma ještě větší a já musel rozsvítit světla. Jednotvárnost krajiny mě ukolébávala a já jsem začal za volantem lehce podřimovat. Chodce na silnici jsem si proto všimnul až na poslední chvíli. Ploužil se u okraje vozovky pod žlutou pelerínou. Předjel jsem ho. Pak jsem ovšem, nevím, zdali ze soucity či z vypočítavé potřeby udržet se v bdělém stavu, zastavil a zacouval zpátky k chodci. Stáhnul jsem okénko jen na tolik, kolik to bylo nutné, abych se vyhnul deštivé spršce a nabídl poutníkovy místo ve voze. Z pod pláštěnky se na mě zadívaly dvě modré oči, které se radostí zaleskly. Na mou otázku zareagoval pokýváním hlavy. Dlouho neotálel a nastoupil na místo spolujezdce. Pomohl jsem mu dát batoh, který si nesl, na zadní sedadlo a poprosil ho, zdali by si nemohl sundat pláštěnku a taktéž ji hodit dozadu. Nečekal jsem na reakci a vyrazil jsem dál.

Po několikahodinové jízdě o samotě mi činilo problém hned zapříst hovor. Bylo tedy chvíli ticho. Víčka se mi ovšem začínala opět pomalu zavírat a tak jsem se vzdal myšlenky na to, že bych mohl být originální, a přijít s něčím jiným než klasickou větu "Kam máte namířeno?" řečenou tónem naprostého nezájmu.

"Kam máte namířeno?" řekl jsem a snažil jsem se do svého tonu protlačit co nejvíce zájmu, kterého jsem byl, ve svém unaveném stavu, schopen. Mým uším to ovšem dostatečně přesvědčivě neznělo.

"Co nejdále odsud," odpověděl mi můj nový spolucestující.

To mě překvapilo. Sama o sobě byla odpověď nanejvýš zvláštní, ale nežli ta, mě více zarazil hlas, kterým byla pronesena. Patřil bezpochyby mladé dívce. Překvapením jsem sebou trhl a ohlédnutím na sedadlo spolujezdce jsem si svou domněnku potvrdil. Seděla tam mladá dívka sotva starší dvaceti let. Podezřívavě se na mě dívala svýma modrýma očima.

Snažil jsem se své překvapení neumně zamaskovat, tím že jsem upřel pohled znovu na vozovku a zašbreptl, že ji mohu odvést až do Prahy. Nereagovala. Otočil jsem se tedy opět na ni a shledal jsem se s jejím pohledem. Prohlížela si mě těma hlubokýma očima a propalovala se mi jimi až do kůry mozkové. Hleděl jsem do těch oči tak dlouho, dokud mi auto drobným cuknutím nepřipomnělo, že bych měl dávat pozor na spíše silnici. Začínal jsem pochybovat o rozumnosti mého nápadů svést ji. Tato situace mi začínala byt více nežli nepříjemnou. Co se jí asi stalo? Každopádně jsem byl již vzhůru. Neměl jsem znovu potřebu něco říct a dáma vedle mě evidentně taktéž ne. Notnou chvíli jsem bojoval s tím, abych se na ni nepodíval, ale kdykoliv jsem podlehl, očekával mě již její upřený pohled. To mě po třetím selhání již vyděsilo natolik, že jsem se již nedíval. To na mě celou dobu zírá?

Neměl jsem tušení, kde jsem. Podíval bych se do mapy, ale z klukovské pýchy, jsem tak neučinil, neb jsem se před dívkou nechtěl ztrapnil. Pralo se to ve mně již poměrně dlouhou dobu a bylo mi jasné, že dívka, vedle mě sedící, musí začínat něco tušit. Z trapné situace mě zachránila restaurace u kraje silnice. Zastavil jsem a řekl dívce, že se musím najíst a na chvíli si odpočinout, jestli chce, může klidně zůstat v autě. Nic neříkala. Vystoupil jsem tedy a v dešti rychle přeběhl do restaurace. Zastavil jsem pod drobnou stříškou u vchodu. Ohlédl jsem se, abych zkontroloval vůz, a vyděšením jsem sebou opět trhnul. Dívka stala vedle mě. Zčervenal jsem studem, že jsem se již dvakrát lekl, zvedl klíče a zmáčknutím tlačítka zamknul vůz. Neodvážil jsem se dívce podívat do obličeje a vstoupil jsem ihned dovnitř.

Když jsem se vyjadřoval o podniku, do kterého jsem vstoupil jako o restauraci, dosti jsem ho přechválil. Bylo to ta nejzaflusanější špelunka, jež jsem měl až do této doby tu radost nikdy nenavštívit. Podobným podnikům jsem se zdaleka vyhýbal. Nebudu dokonce ani moc přehánět, když povím, že se mi při vstupu dovnitř chtělo v prvních okamžicích zvracet. Krom nás, pár bufetových stolku, děsivé kýčovité výzdoby na stěnách a spícího výčepního, který se schovával ve výdejním okénku, zde nikdo nebyl. Nepřekvapivě.

Od té doby, co jsem nabral onu dívku, se začínal ráz dnešního večera ubírat opravdu nekomfortním směrem. Měl jsem sto chutí otočit se na podpatku a okamžitě opustit tuto sluj všeho nechutného. Ale ach to mužské ego mě opět přemohlo. Nebylo cesty zpět. Se znechucením a nadáváním si ve své mysli, jež jsem začínal považovat za chorou, jsem přistoupil k výdejnímu pultu. Nehodlal jsem se již více ztrapňovat a tak jsem energicky a nahlas pozdravil. Abych se ujistil, že spícího hned vzbudím, pojistil jsem se ještě razantnější ranou do dřevěné desky pultu. S neúspěchem. Výčepní spal dál jako nemluvně. Nechtělo se mi na toho propoceného chlapa sahat, ale s neúspěchem jsem se nehodlal smířit. Zatřásl jsem s ním a rychle ustoupil zpět. Muž se s funěním probudil. Podíval se na mě, otevřel ústa, pak se ovšem podíval na dívku, jež stála za mnou, a ústa opět zavřel. Pokusil se o něco úsměvu podobného, přehodil si vlasy z jedné strany pleše na druhou a přitom si setřel pot z čela.

"Jak vám mohu pomoci?" zeptal se, dívaje se na dívku.

Chvíli jsem vyčkával, zdali se dívka již neprobrala ze svého mlčení, ale vzhledem k naší společné jízdě jsem tomu nedával příliš velké naděje. A vskutku nepromluvila.

"Dali bychom si něco k jídlu," odpověděl jsem.

Ohlédl jsem se na dívku a ta neprojevila žádný výraz nesouhlasu. Nehodlaje se zabývat myšlenkou, zdali jsem spíše neměl hledat výraz souhlasu, otočil jsem se zpět k výčepnímu. Ten se na mě ani nepodíval a se zrak upřeným k dívce odvětil, že nám může nabídnout utopence. Polil mě pot. Já sám bych si utopence nikdy nedal, natož pak v podniku jakým byl tento. O to víc jsem se děsil toho, že bych něco takového nabídnul dívce vedle mě. Připadal jsem si, jako by se na mě někdo seshora díval a přitom se náramně bavil. Trapnost s každou minutou eskalovala. Hra již byla však rozdaná a já již z ní nemohl ven. Kývl jsem hlavou. Muž za pultem se otočil a přichystal nám pokrm. Snažil jsem se celou dobu dívat někam jinam, abych náhodou nespatřil něco, co by mi jídlo ještě více znechutilo.

Dívka stála a zahleděné se dívala na jediný "solidní" kus umění, který v místnosti byl. Jednalo se o obraz štvanice, lety již vybledlý a od cigaretového kouře zažloutlý. Středu obrazu dominovala štvaná laň. Okolo ní se nacházeli náhončí psi, kteří již směrem k rámu obrazu přestávali ztrácet obrysy a ztráceli se v oplískané žluti papíru. Jestli na obraze ještě někdy něco bývalo, teď to již rozhodně nebylo vidět.

Jídlo již bylo připravené na talířích. Výčepní nám popřál dobrou chuť a s pohledem na dívku, si přejel jazykem po rtech. Stoupli jsme si k stolku nejdál od něj. Já jsem se do své porce pustil jen s největším odporem, na rozdíl od dívky, která se překvapivě do utopenců pustila s velkou chutí. Přičítal jsem to tomu, že již asi delší dobu nejedla. Poté, co jídlo kvapně snědla, dostala její tvář zdravější barvu a nějakým způsobem i milejší vzhled, což moji domněnku jen potvrdilo. Složila příbor a začala se na mě opět upřeně dívat. Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě jedl, dosti mě to znervózňovalo.

"Učiníš mě šťastnou?" ozvalo se z nenadání z jejích dívčích úst.

Mozek se mi vypnul. Vidlička s utopencem se mi zastavila na půl cesty k mým ústům. Pozdvihl jsem zrak a zahleděl jsem se ji do očí. Nezahlédl jsem v nich žádný náznak žertu či neupřímnosti. Musela to myslet vážně. Bylo to tak nečekané, že jsem začal okamžitě pochybovat o tom, zda jsem si nevymyslel, nebo se snad nepřeslechl. Kdo by tohle přeci z ničeho nic řekl?

Vzdal jsem to. Doprovodil jsem sousto do úst a pokračoval v jídle. Dnešní večer právě přestal být racionální a naprosto mimo mou kontrolu. Nehodlal jsem již nad ničím přemýšlet. Prostě jsem jedl dál. Vypustil jsem všechno z hlavy a odmítal jsem již cokoliv řešit. Mlčky jsem dojedl, vzal talíře, odnesl je k pultu a zaplatil. Neobtěžoval jsem se ani promluvit na výčepního, který stále zíral na dívku, přičemž mu vytékala slina z úst, a okamžitě jsem odešel.

Zamířil jsem rovnou k vozu, do kterého jsem nastoupil a okamžitě nastartoval. Odmítal jsem se otočit a opět se vyděsit tím, že dívka sedí vedle mě. Bral jsem to již jako samozřejmost. Vytáhl jsem mapu a důkladně si ji prohlédl. Nemohl jsem se na mapě najít. Vzal jsem ji, mrštil s ní o přední sklo a otočil se na dívku sedící vedle. Byla tam. Samozřejmě, že tam byla. Byl jsem vzteky bez sebe a chtěl jsem ji začít nadávat, ale nebylo za co. Seděla si tam, stejně jako celý večer, a zahleděně se mi dívala do očí. Ach ty její oči.

"Co se ti stalo?" zeptal jsem se a sám jsem byl překvapen nad tím, že jsem ve svém hlase neslyšel vztek. Ale ona se ani nepohnula.

Chytil jsem ji za ramena, asi abych se ujistil, že tam se mnou opravdu byla, a zopakoval svoji otázku. Do nastalého ticha jen vrzaly stěrače nastartovaného auta.

Pak se z jejích úst opět ozvalo: "Učiníš mě šťastnou?"

Vzteky jsem praštil pěstí do volantu. Proč jsem jí je pustil do svého vozu. Co po mně chce? Proč jsem sjížděl z dálnice? Opřel jsem si hlavu o volant a úpěnlivě přemýšlel. Něvěděl jsem, co dělat.

...


Logo vozu, jímž byl volant vyzdoben, se mi otisklo do čela. Usnul jsem. V panice jsem se okamžitě vzpřímil, ale naštěstí vůz stál stále na parkovišti před "restaurací". Motor běžel, stírače stíraly. Dívka byla pryč. Ohlédl jsem se dozadu a zadní sedadla byla prázdna, ani stopy po batohu či žluté peleríně. Rozhlížel jsem se kolem automobilu, ale nikde jsem ji neviděl. Chvíli jsem zíral před sebe na vodu rozháněnou stěrači. Poté jsem okem kouknul na hodiny.

Odbrzdil jsem, zařadil a sešlápl pedál. Jel jsem domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 erin-dixx erin-dixx | Web | 2. června 2018 v 11:11 | Reagovat

Líbí se mi to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama