Vděčný společník

17. července 2018 v 13:33 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Míťa Pochvalptáček si toho, za společnou cestu s trpaslíkem, opravdu mnoho neřekl. Měděnovousý mu sice občas poskytl prostor, aby mohl obdivně přitakávat, kdykoli se však hobit nadechoval, že by taky něco řekl, trpaslík opět spustil. Jeho řeči byly sice docela zajímavé, ale točily se stále okolo stejných témat, a jejich hlavní aktér, sám "slovutný" Gagruk, z nich vyšel vždy jako hrdina.

Je až s podivem, jak jsou tihle hobiti obětaví, ovšem každý džbán má svou hladinu a po čtyřech hodinách naslouchání, se začínala i v Míťově mysli rodit myšlenka na útěk. Odsouhlasena byla záhy, ale způsob jejího provedení se táhl. Když zkoušel hobit zpomalit, pustil ho Gagruk před sebe a o to více ho svým rychlým tempem popoháněl. Poté si zkusil odskočit, v domnění, že na něj trpaslík nebude tak dlouho čekat. Ten jej však po chvíli čekání povzbudil ranou sekerou na plocho přes jeho holý zadek, s doprovodným komentářem, ať se s tím tak nesere.

Slyšel sice o trpasličích jen pramálo, avšak všechny ony povídačky Gakruk překonal na dvakráte. Jinou cestou se jít ovšem nedalo, a tak zakončil hobit své plánování smutným konstatováním, že se bude muset trpaslíkovi ztratit, až poté, co dorazí do nejbližší vesnice.

Po další nekonečné hodině neutuchajícího tlachání, začal les kolem cesty houstnout. Větvoví se překlenulo přes cestu a zahalilo ji do tmavého šera. Poměrně širokástezka se proměnila v úzkoupěšinu a začala se vlnit ze strany na stranu, nahoru a dolů, čímž stěžovala chůzi.

Hobit pomalu přestával litovat trpaslíkovi otravné společnosti spolu s narůstající nervozitou, která na něj padala. Tohle místo si koledovalo o malér.

A ten také přišel. V jednom obzvláště nepřehledném úseku cesty, vyšel zpoza jednoho ze stromů vysoký, do kožené zbroje oděný, muž. Jeho vousy zarostlou a větrem ošlehanou tvář, zdobilo nepřeberné množství jizev různých tvarů a velikostí. Obzvláště odporně působila dlouhá táhlá jizva přes ústa, jež rozštěpovala horní i dolní ret, a přidávala tak zlověstnému úsměvu, který zdobil mužovu tvář, děsivé vzezření.

Muž se rozkročil přes celou délku pěšiny a přehodil si těžký dubový kyj z jedné ohromné vazovité ruky do druhé, čekaje až se k němu poutníci přiblíží. Hobit se začal ohlížet zpátečním směrem, ale zde již stáli další muži podobného vzhledu, vybaveni obdobně jako jejich kumpán. Dohromady s mužem stojícím před nimi jich kolem nich stálo pět.

Trpaslíka však překvapivě tato situace nijak nezarazila, ba zdálo se, že si snad lapků ani nevšiml. Pokračoval stále dál a vesele vyprávěl. Když se dostal až k muži pokusil se ho obejít, ale jeho pokusu bylo zabráněno zablokováním cesty zdvihnutým kyjem.

To už zarazilo i trpaslíka. Sjel postupně očima z kyje, přes paži, až k mužově obličeji.

"Mohu vám nějak pomoci?" otázal se trpaslík.

"Ale jistě, že můžete," odpověděl mu muž a praštil jej kyjem přes hlavu.
 

Mistr trpaslík

6. července 2018 v 18:55 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Měděný vous se vesele pohupoval v rytmu jeho kroků.

Trpaslík rázně pochodoval a pohvizdoval si radostnou písničku. Byl krásný den a jemu cesta rychle ubíhala. Na zádech si nesl obří tornu, ve které byl celý jeho majetek, a přes rameno měl hozenou válečnou sekeru. Čisté oblečení, které na sobě měl, mu jen přidávalo k náladě.

Po několika hodinách cesty spatřil v dálce na cestě jakousi postavu.

"Konečně," pomyslel si trpaslík " někdo, s kým se mohu podělit o svou radost."

Na tváři se mu vykouzlil úsměv a v mysli mu vyvstály vzpomínky na prasárničky včerejšího dne. Už delší dobu ho pálilo, že se nemůže o své zážitky s nikým podělit a ejhle, támhle se již konečně blíží posluchač. Ten se dozví věci…

Ukázalo se, že postava, ke které se trpaslík blížil, jde stejným směrem, ovšem mnohem pomaleji, neb ji velmi rychle doháněl. Za deset minut už měl poutníka na dohled. Byl malého vzrůstu, což měděnovousého nejdříve povzbudilo, neboť se domníval, že jde taktéž o trpaslíka, tu myšlenku však po chvíli začal zavrhovat. Poutník, byl totiž nejenom menší postavy, ale byl také velmi útlý a jeho chůze nebyla nikterak podobná chůzí jakéhokoli trpaslíka, kterého kdy potkal.

Když byl již na doslech, zavolal na něj trpaslík: "Hola hej, poutníčku, kam pak máte namířeno?"

Osůbka před ním sebou leknutím škubla a otočila se k němu. Byl to malý hošík.

"A kampak tak sám chlapečku?"

Chlapec se zastavil, otočil se na trpaslíka a vrhl na něj takový pohled, že zastavil jeho další povídání.

Měděnovousý byl značně vyveden z míry. Ten malý chlapec měl docela slušný, pěstěný knír.

No spíše takový knírek. Měl husté, černé kudrnaté vlasy a podobný porost zdobil i jeho bosá chodidla. Byl sice poněkud prostorově výraznější, ale trpasličích rozměrů, jak do šířky tak do výšky, rozhodně nedosahovala.

"A kdo vy tedy hergot jste?" vzdal trpaslík veškeré úvahy, nehodlaje již dále trápit svoji mysl tím, kdo je ten výrostek před ním vlastně zač.

"Já jsem hobit, mistře trpaslíku," odpověděl mužík.

Měděnovousý potěšen oslovením mistře si promnul svůj dlouhý vous, pod kterým se objevil zářivý úsměv.

Trpaslík podal hobitovi ruku a řekl: "Jmenuji se Gagruk Měděný vous. A jaké je vaše ctěné jméno, příteli?"

"Mé jméno je Míťa Pochvalptáček" řekl hobit a stiskl trpaslíkovu napřaženou ruku.

"Nuže Míťo, poslechni si, co neuvěřitelného se mi přihodilo…"

Nadržená trpaslice

30. června 2018 v 20:18 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Trpaslík seděl po bradu ponořený v teplé vodě. Lidská vana mu poskytovala více místa než by potřeboval a tak se ve vaně mohl pěkně natáhnout. Byl toho dne ve vaně již po druhé, ale teprve až teď si mohl patřičně vychutnat blahodárné účinky horké vody, jež utěšovala jeho rozbolavělé tělo.

Když se totiž do horké vody usadil poprvé, veškeré zaschlá špína spolu se strupy z jeho ran, se v horké vodě rozpustily. Po půl hodině tedy ležel v odporné směsi krve, bahna, zvratků a jiných neřádů. Každý by asi uznal, že v takovéto lázni se nedá moc odpočívat. Ani cestami a bojem zocelený trpaslík si to nemyslel. Vypustil tedy vodu, a ač nerad, umyl se nejdříve v malém lavoru, zatím co si nechal poručit přinést novou vodu. Tu mu ochotně přinášela šenkýřka, o které se začal trpaslík domnívat, že je možná až příliš pracovitá.

A vůbec se kolem něho nějak dlouze zdržovala. Nebyl zvyklý na pozornost dam, kterou by nevyvolal svým nemístným chováním či nevhodnými návrhy. Užíval si vždy jejich znechucené výrazy a pohoršení v jejich očích. Měl z těchhle lidských slečinek jen srandu. I kdyby si s nimi někdy chtěl něco začít, při kteréžto představě sebou ve vaně škubnul, nevěřil jejich křehké stavbě, která by jen stěží unesla majestát plné trpaslíkovy postavy. Ne… pro něj jsou jen trpaslice, pořádně udělaný trpaslice.

Šenkýřka, která mu již několikráte připomínala své jméno, které si i přesto nepamatoval, se stále pohybovala okolo trpaslíka ležícího ve vaně s růměncem ve tvářích. Byla menší postavy a oblých tvarů. Naděleno ji bylo na těch správných místech vskutku náležitě.

Zmoženého trpaslíka po chvíli přemohla únava a přestav se zaobírat šenkýřčinou přítomností, jeho víčka klesla.

Z polospánku zaslechl jen lehké plesknutí vody a jemné zavlnění vody. Neotvíral oči. Na jeho rozbolavělou hruď se přitiskla, jak samet hebká, ženská ňadra a ztvrdlé bradavky se mu zabořily do kůže. Něžné dívčí ruce se mu ovinuly kolem pasu a pevným sevřením, přiblížily jejich těla blíže k sobě. Jeho rty okusily chuť jejích rtů.

Trpaslík otevřel oči a spatřil šenkýřčinu tvář. Přesto, že se výraz v jeho obličeji zbla nezměnil, v jeho hlavě probíhal vnitřní boj. Na jednu stranu se mu dost hnusila, nebyla to přeci jenom trpaslice, neměla tu vitálnost a ráznost. Na stranu druhou si ji po vnějškové stránce s trpaslicí, za pomoci špetky fantazie, dokázal ztotožnit.

"Nuže dobrá, uděláme výjimku…"
 


Vražda po setmění

26. června 2018 v 19:22 | Malý wombatek |  Básně
Zšeřelo se, slunce zašlo,
tmou nehynoucí táhne se řev,
utrpení, srdce své našlo,
spáry dláždění plní tekoucí krev.

Do ticha šeptají chladnoucí ústa,
z prstů ztrácí se cit,
mysl jeho jest ducha pustá,
z očí uprchl života třpyt.

Však přeci jen jedny oči se lesknou,
vrah nespatřen, od oběti kluše,
do srdce hrají mu písničku tesknou,
dnes nebyla zmařena jen jedna duše.

Těžká jsou rána hrdinova

7. června 2018 v 20:58 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Probudil se v posteli. Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde to vlastně je. Byl v hostinském pokoji, nebo to aspoň předpokládal. Nepamatoval se, jak se tam dostal, ale přemýšlení nad tím, co se mu stalo minulou noc, již před lety zanechal. Bolí z toho hlava a jednoho to může dovést k zbláznění. A tak si trpaslík užíval výhled na pěkný strop a pousmál se. V ten okamžik se jeho tělo připomnělo. Bolelo ho doslova všechno. Nejvíc jeho chlouba.

Bolest přišla tak z nenadání, že začal nadávat v trpasličí řeči, k čemuž se utíkal jen zřídka, a to především v bolestech. Neměl z toho takové potěšení, když mu lidé kolem nerozuměli, ale zde nebyl nikdo, koho by mohl pobuřovat, tak mu to tak nevadilo.

Trpaslík se pokoušel, pro něj nekonečně dlouhých deset minut, doprovázených neustálým nadáváním, převalit na bok, až se mu to nakonec povedlo. Po pohledu na čistý strop, byl obraz pokoje, který se před trpaslíkovým zrakem objevil, dost tristní. Podlaha byla pokryta krví a zvratky, jejichž stopy byly patrné i na zdech, nábytek byl zpřeházen či rozbit a v koutu místnosti bylo nachcáno.

To vše bylo ovšem v porovnání se stavem postele stále naprosto zanedbatelné. Ta byla totiž nasáklá všemi tekutinami, jimiž lidské, v tomto případě trpasličí, tělo disponuje. Tím se trpaslíkovi aspoň zodpověděla palčivá otázka, co ho těch deset minut tak strašlivě studilo do zad.

Inu, zpátky do postele se mu již nechtělo a tak musel vstát. Tomu zabralo dalších deset minut, při kterých svým proklínáním musel zbudit už i ty, kteří nebyli probuzeni při prvním nadávání.

Do dveří vtrhla hostinská. Byla rudá v obličeji, ruce se ji třásli a bylo na ni poznat, že se dlouho rozmýšlela, než do pokoje vešla. Otevřela ústa, aby mu cosi řekla, ale když se rozhlédla po spoušti v pokoji, pusu rychle zavřela, zakryla si ji rukama a předklonila se. Chvíli se přemáhala a naštěstí se k vyzdobování, již tak vyšperkovaného pokoje, nepřidala.

Když se chtěla opět narovnat, trpaslík už u ní stál. Zvedla k němu hlavu a vyděšením vytřeštila oči. Trpaslík, kterému v potřísněném oblečení nebylo zrovna pohodlně, nehleděl na přítomnost nově příchozí, sundal si své ošacení a hodil jej do kouta. Měděnovousý se ani normálně nemusel stydět, ale po včerejší rvačce kdy utrpěl těžké zranění mezi nohami, nabyla jeho chlouba vskutku požehnaných rozměrů.

"Mohl bych se tu někde umýt?" zeptal se trpaslík šenkýřky. Ta nebyla schopna slova a s očima stále upřenýma na "trpaslíka", ukázala rukou cestu. "Díky, puso!" opáčil trpaslík a zamířil ke koupelně.

Neser trpaslíka

6. června 2018 v 17:07 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
"Hej vy hovna potažený kůži!" zařval trpaslík přes uličku. Muži se s překvapením otočili k zpět tpaslíkovi, z něhož uviděli jen jeho rudý, krví potřísněný vous.

"Takhle mě rozparádit a pak v půlce odejít. Vaše ženy musej být pěkně nevyřáděný. Až to tu s vámi dohraju, možná se za nima stavím." Prohlásil měděnovousý a pomalu se dal do pohybu. Jeho krok byl opět pevný a pohyb prudké, ačkoli zcela nezapřel svá zranění. Dál pokračoval ve svých nadávkách a zrychloval svůj krok.

"To nevadí hoši, všechno se dá zlepšit. Zacvičte se třeba na ovcích, v tom tu prý máte bohatou zkušenost" řekl a své spílání doprovodil bečením.

Muži již byl zpět při smyslech a hněvivě vyšli trpaslíkovi vstříc. Obě strany se pustily v běh. Srážka byla neodvratná. Trpaslík se sehnul pod levým hákem rychlejšího z nich a plnou vahou, svého zavalitého těla, vrazil své rameno útočníkovi pod žebra. Lámané kosti zapraštěly do nočního ticha. Trpaslík ovšem nezastavoval.

Zastavila jej až dřevěná zeď, do které nešťastníka zarazil. Zvuk praskajícího dřeva a lámajících se kostí nebylo možné od sebe odlišit. Z útočníkových úst vytryskl proud krve, který trpaslíkovi zbrotil záda. Měděnovousý poodstoupil, aby se pokochal svým dílem, ale nebylo mu to dopřáno. Druhý útočník praštil trpaslíka ze zadu do hlavy. Otevřená rána se opět a intenzivněji ozvala. Trpaslíkův obličej se zkroutil bolestí. Do teď byl docela klidný, přišlo mu to jako docela dobrá zábava, ale teď se již opravdu rozčílil.

"Neser mě!" rozeřval se hněvivým hlasem při němž tuhla krev v žilách. Utočník vyděšeně ustoupil a upustil od své další rány, alespoň prozatím. Zíral do trpaslíkových očí, z nichž vztek přímo čišel. Rozhodl se udeřit. Rozpřáhl se a chystal se trpaslíka praštit ze strany do spánku. Ten však jeho ruku v půli úderu chytil a nohou mu kopnul do koulí. Útočníkovi se zatmělo před očima.

Trpaslík se pevně opřel oběma nohama o zem, a drže stále ruku rváčovu, mrštil s ním vší silou do uličky. Vrh byl tak mocný, že útočník letěl vzduchem dobrých deset metrů, než proletěl dřevěným sloupkem, který podpíral schodiště, vedoucí k trpaslíkovu pokoji, a tím svůj let zakončil.

"A kurva" došlo rázem trpaslíkovi, co udělal. Všechna opilost a únava byly náhle zpět. Svět se kolem trpaslíka začal rozpíjet do táhlých barevný šmouh, až se nakonec rozplynul do úplné černi.

Nakládačka

3. června 2018 v 16:38 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Uličku za hospodou halila tma. Přes cáry mraků prosvítal srp měsíce a jeho světlo se odráželo od matné, zkalené, zapáchající vody kaluží, kterých zde bylo více než dost. Už přes dva týdny nepršelo, ale kaluže, živené žumpou litou z oken a doplňované výměšky zbloudilých, povětšinou opilých, návštěvníků, si stále držely hladinu. Světlo se odráželo a dopadalo na dřevěné stěny jen stěží honosných domů, na špinavá, nikdy nemytá okna a vrhalo stíny přes hromady odpadků, jež se tu za léta navršily.

Trpaslík vrazil do uličky, prudce a bez rozmyslu, jak ovšem vstupoval kamkoliv. Tentokráte ho však hnala touha, která byla hned poté, co se opřel o stěnu a stáhnul kalhoty, naplněna. Přes jeho nízko posazené těžiště a nezanedbatelnou váhu měl trpaslík problém udržet rovnováhu. Sám byl překvapen, jak se zdejší stěny vlní a točí, jako naschvál komukoli, kdo se o ně opře. Chtěl již nad tímto dnem zavřít oči, ale čekaly ho ještě schody před jeho pokojem. Kdo dává kurva schody před hostinský pokoj? To jako vočekávaj, že....

Jeho hlava padla dolu a chladný noční vítr, který mu foukal mezi nohy, ho v jeho poklimbávání jen utvrzoval. Svět se stále pohupoval, ale trpaslík se začal pohupovat s ním.

Hlavou mu projela prudká bolest! Sesul se na zem, přičemž zapomněl, že má kalhoty ještě stažené, zakopnul o ně a padnul přímo na tvář. V ústech ucítil krev a její tolik charakteristický železitý pach ho zaštípal taktéž i v chřípí. Tupá, pomalu se šířící bolest, jež začínala prostupovat obličejem, nepěkně korespondovala s ostrou, prudkou bolestí na temeni. To vše bylo umocněno alkoholem podlitou, točící se myslí. Buď to, či rána do žaludku, která následovala, zapříčinilo, že se trpaslík pozvracel.

Další rána přes záda zajistila, že chuť zvratek, která přebila chuť krve v ústech, přebila podobně i pach krve v jeho nose. Trpaslík se začal dusit. Instinktivně si kryl hlavu, a pokoušel se od agresorů odkulit, co nejdál. Po půl otočce si ovšem narazil svou chloubu a bolest ho donutila raději přetrvat útok v obranné pozici.

To, že mu na záda padlo několik plivanců, již nevnímal. Poslední rány dopadly. Skupina rváčů opouštěla zneřáděné jeviště. Nemělo jim to však být dopřáno. Co by zabilo, v lepším případě do konce života na lůžko připoutalo, člověka, nemohlo trvale vyřadit trpaslíka, natožpak měděnovousého. Vzpřímil se. Na tohle celou dobu čekal. Hlavu měl již čistou a střízlivou. Nasadil si kalhoty a srovnal si, co zbylo z jeho košile. Odplivl si a důkladně si vyčistil ústa a nos od krve a zvratků. Zhluboka se nadechl...

Zapomenou

31. května 2018 v 9:40 | Malý wombatek |  Básně
Zapomenou a trním obroste hrob.
Zapomenou, jak živý býval ten plod.
Zapomenou, hřbitovní kvítí odvane smrti patřící dech.
Zapomenou, jméno v kámen vyryté zaroste mech.

Exit

30. května 2018 v 19:32 | Malý wombatek |  Povídky
Byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale pod šedou záclonou oblaků, která hyzdila oblohu, to vypadalo již na pozdní večer. Těžké kapky, které v množství více než nadměrném zkrápěly krajinu, se s hlasitým duněním tříštily o čelní sklo mého vozu.
Stal jsem v koloně směrem na Prahu a bylo mi už naprosto jasné, že se domů před osmou nedostanu. Všudypřítomné šero se více a více stupňovalo, a spolu s deštěm rozmazávalo obrysy silnice, okolní krajiny a aut stojících okolo mě. Rudá světla obrysových světel, přede mnou stojících vozů, se rozprskla po skle tekoucí vodě před mým obličejem, a vytvořila z něj tak luminiscenční stěnu sytě červené. Měl jsem tedy rudo před očima a bylo mi z toho na nic.

Sáhnul jsem po přihrádce u řadicí páky a zabořil ruku do obalu sladkých arašídů, které jsem během cesty konzumoval. Nalezl jsem jediný, jediný burák obalený v medu. Vložil jsem jej do úst, a se soustředěním poslednímu soustu toliko typickému, vychutnával jeho chuť. Hlavou se mi hnaly myšlenky na Skotsko, které jsem nedávno navštívil. V mé fantazírující mysli se vytvořil obrázek lehce oděného Skota se zrzavou kštici, stojícího v tom dešti venku, s tvrzením, že tohle přeci žádný déšť není. Musel jsem se při té vzpomínce usmát. Ono, když vychlemtáte láhev Glen Garioch whisky, tak můžete toto tvrzení se stejným přesvědčením zastávat i v horské vánici.

Ze snění mě vytrhlo troubení auta stojícího za mnou. Odbrzdil jsem, zařadil, popojel, vyřadil, zabrzdil. Pořád znova. Už dobrou hodinu. Nenáviděl jsem to. Moje nervy byly na pochodu. Očima jsem lítal po voze a hledal, čím bych se rozptýlil. Arašídy jsem již snědl, s reflexní vestou a hasicím sprejem se mi už hrát nechtělo a rádio mi již lehlo krkem. Po vzpomínce na vánici jsem musel bojovat s tím, abych znovu nezvednul teplotu ve vozu. Když jsem to před půl hodinou udělal, trvalo dobrých deset sekund, než mě troubení aut za mnou probudilo.

Začal jsem si hrát s řadicí pákou. Měl jsem hroznou chuť vyrazit. Zapnul jsem stěrače, které jsem předtím vypnul, protože mě jejich vrzání neskutečně iritovalo. Rudá stěna zmizela. Stál jsem v pravém pruhu a povšimnul jsem si volně odbočky vedle. Odbočovací cedulí jsem už asi musel minout, neb jsem ji nikde přede mnou neviděl. Z odbočky zbývalo jen již pár metrů, než se nenávratně oddělila od dálnice. Auta se opět pohnula. Rozum mi jasně říkal, že odbočit není dobrý nápad. Rozhodně nebudu doma rychleji. Projedu více benzínu a skoro jistě se ztratím. Ale cosi ve mně už muselo vyrazit. Vždyť přeci jenom auto není moje a béna mi v práci stejně zacvakají. I palubní deska mě ujišťovala, že s palivem to nebude tak zlé. Musel jsem jednat hned a pud byl silnější. Odbrzdil jsem, zařadil, hodil blikačku vpravo a sešlápnul plyn.

Dobrých patnáct minut jsem již svištěl po místní okresce a užíval si požitek z jízdy. Obvykle nerad řídím, ale potom věčném popojíždění, jsem se neudržel a do jízdy se úplně položil. Vychutnával jsem si každou zatáčku a snažil se ji co nejlépe projet. Na dlouhých rovinkách jsem tlačil plyn až k podlaze. Pak jsem ovšem rychle vystřízlivěl, když jsem na mokré vozovce hodil hodiny. Nejsem z těch, které by něco takového vyděsilo, ale přeci jenom jsem si uvědomil, že dělám pěkně hovadiny. Autu se nic nestalo a vzhledem k tomu, že jsem od sjezdu z dálnice nikoho nepotkal, tak ani nikomu jinému.

Projížděl jsem malými vesničkami a nahlížeje stále do mapy hledal cestu zpět na dálnici. Po chvíli jsem opustil i okresku a vesničky nahradily dlouhé lesy. Zde byla tma ještě větší a já musel rozsvítit světla. Jednotvárnost krajiny mě ukolébávala a já jsem začal za volantem lehce podřimovat. Chodce na silnici jsem si proto všimnul až na poslední chvíli. Ploužil se u okraje vozovky pod žlutou pelerínou. Předjel jsem ho. Pak jsem ovšem, nevím, zdali ze soucity či z vypočítavé potřeby udržet se v bdělém stavu, zastavil a zacouval zpátky k chodci. Stáhnul jsem okénko jen na tolik, kolik to bylo nutné, abych se vyhnul deštivé spršce a nabídl poutníkovy místo ve voze. Z pod pláštěnky se na mě zadívaly dvě modré oči, které se radostí zaleskly. Na mou otázku zareagoval pokýváním hlavy. Dlouho neotálel a nastoupil na místo spolujezdce. Pomohl jsem mu dát batoh, který si nesl, na zadní sedadlo a poprosil ho, zdali by si nemohl sundat pláštěnku a taktéž ji hodit dozadu. Nečekal jsem na reakci a vyrazil jsem dál.

Po několikahodinové jízdě o samotě mi činilo problém hned zapříst hovor. Bylo tedy chvíli ticho. Víčka se mi ovšem začínala opět pomalu zavírat a tak jsem se vzdal myšlenky na to, že bych mohl být originální, a přijít s něčím jiným než klasickou větu "Kam máte namířeno?" řečenou tónem naprostého nezájmu.

"Kam máte namířeno?" řekl jsem a snažil jsem se do svého tonu protlačit co nejvíce zájmu, kterého jsem byl, ve svém unaveném stavu, schopen. Mým uším to ovšem dostatečně přesvědčivě neznělo.

"Co nejdále odsud," odpověděl mi můj nový spolucestující.

To mě překvapilo. Sama o sobě byla odpověď nanejvýš zvláštní, ale nežli ta, mě více zarazil hlas, kterým byla pronesena. Patřil bezpochyby mladé dívce. Překvapením jsem sebou trhl a ohlédnutím na sedadlo spolujezdce jsem si svou domněnku potvrdil. Seděla tam mladá dívka sotva starší dvaceti let. Podezřívavě se na mě dívala svýma modrýma očima.

Snažil jsem se své překvapení neumně zamaskovat, tím že jsem upřel pohled znovu na vozovku a zašbreptl, že ji mohu odvést až do Prahy. Nereagovala. Otočil jsem se tedy opět na ni a shledal jsem se s jejím pohledem. Prohlížela si mě těma hlubokýma očima a propalovala se mi jimi až do kůry mozkové. Hleděl jsem do těch oči tak dlouho, dokud mi auto drobným cuknutím nepřipomnělo, že bych měl dávat pozor na spíše silnici. Začínal jsem pochybovat o rozumnosti mého nápadů svést ji. Tato situace mi začínala byt více nežli nepříjemnou. Co se jí asi stalo? Každopádně jsem byl již vzhůru. Neměl jsem znovu potřebu něco říct a dáma vedle mě evidentně taktéž ne. Notnou chvíli jsem bojoval s tím, abych se na ni nepodíval, ale kdykoliv jsem podlehl, očekával mě již její upřený pohled. To mě po třetím selhání již vyděsilo natolik, že jsem se již nedíval. To na mě celou dobu zírá?

Neměl jsem tušení, kde jsem. Podíval bych se do mapy, ale z klukovské pýchy, jsem tak neučinil, neb jsem se před dívkou nechtěl ztrapnil. Pralo se to ve mně již poměrně dlouhou dobu a bylo mi jasné, že dívka, vedle mě sedící, musí začínat něco tušit. Z trapné situace mě zachránila restaurace u kraje silnice. Zastavil jsem a řekl dívce, že se musím najíst a na chvíli si odpočinout, jestli chce, může klidně zůstat v autě. Nic neříkala. Vystoupil jsem tedy a v dešti rychle přeběhl do restaurace. Zastavil jsem pod drobnou stříškou u vchodu. Ohlédl jsem se, abych zkontroloval vůz, a vyděšením jsem sebou opět trhnul. Dívka stala vedle mě. Zčervenal jsem studem, že jsem se již dvakrát lekl, zvedl klíče a zmáčknutím tlačítka zamknul vůz. Neodvážil jsem se dívce podívat do obličeje a vstoupil jsem ihned dovnitř.

Když jsem se vyjadřoval o podniku, do kterého jsem vstoupil jako o restauraci, dosti jsem ho přechválil. Bylo to ta nejzaflusanější špelunka, jež jsem měl až do této doby tu radost nikdy nenavštívit. Podobným podnikům jsem se zdaleka vyhýbal. Nebudu dokonce ani moc přehánět, když povím, že se mi při vstupu dovnitř chtělo v prvních okamžicích zvracet. Krom nás, pár bufetových stolku, děsivé kýčovité výzdoby na stěnách a spícího výčepního, který se schovával ve výdejním okénku, zde nikdo nebyl. Nepřekvapivě.

Od té doby, co jsem nabral onu dívku, se začínal ráz dnešního večera ubírat opravdu nekomfortním směrem. Měl jsem sto chutí otočit se na podpatku a okamžitě opustit tuto sluj všeho nechutného. Ale ach to mužské ego mě opět přemohlo. Nebylo cesty zpět. Se znechucením a nadáváním si ve své mysli, jež jsem začínal považovat za chorou, jsem přistoupil k výdejnímu pultu. Nehodlal jsem se již více ztrapňovat a tak jsem energicky a nahlas pozdravil. Abych se ujistil, že spícího hned vzbudím, pojistil jsem se ještě razantnější ranou do dřevěné desky pultu. S neúspěchem. Výčepní spal dál jako nemluvně. Nechtělo se mi na toho propoceného chlapa sahat, ale s neúspěchem jsem se nehodlal smířit. Zatřásl jsem s ním a rychle ustoupil zpět. Muž se s funěním probudil. Podíval se na mě, otevřel ústa, pak se ovšem podíval na dívku, jež stála za mnou, a ústa opět zavřel. Pokusil se o něco úsměvu podobného, přehodil si vlasy z jedné strany pleše na druhou a přitom si setřel pot z čela.

"Jak vám mohu pomoci?" zeptal se, dívaje se na dívku.

Chvíli jsem vyčkával, zdali se dívka již neprobrala ze svého mlčení, ale vzhledem k naší společné jízdě jsem tomu nedával příliš velké naděje. A vskutku nepromluvila.

"Dali bychom si něco k jídlu," odpověděl jsem.

Ohlédl jsem se na dívku a ta neprojevila žádný výraz nesouhlasu. Nehodlaje se zabývat myšlenkou, zdali jsem spíše neměl hledat výraz souhlasu, otočil jsem se zpět k výčepnímu. Ten se na mě ani nepodíval a se zrak upřeným k dívce odvětil, že nám může nabídnout utopence. Polil mě pot. Já sám bych si utopence nikdy nedal, natož pak v podniku jakým byl tento. O to víc jsem se děsil toho, že bych něco takového nabídnul dívce vedle mě. Připadal jsem si, jako by se na mě někdo seshora díval a přitom se náramně bavil. Trapnost s každou minutou eskalovala. Hra již byla však rozdaná a já již z ní nemohl ven. Kývl jsem hlavou. Muž za pultem se otočil a přichystal nám pokrm. Snažil jsem se celou dobu dívat někam jinam, abych náhodou nespatřil něco, co by mi jídlo ještě více znechutilo.

Dívka stála a zahleděné se dívala na jediný "solidní" kus umění, který v místnosti byl. Jednalo se o obraz štvanice, lety již vybledlý a od cigaretového kouře zažloutlý. Středu obrazu dominovala štvaná laň. Okolo ní se nacházeli náhončí psi, kteří již směrem k rámu obrazu přestávali ztrácet obrysy a ztráceli se v oplískané žluti papíru. Jestli na obraze ještě někdy něco bývalo, teď to již rozhodně nebylo vidět.

Jídlo již bylo připravené na talířích. Výčepní nám popřál dobrou chuť a s pohledem na dívku, si přejel jazykem po rtech. Stoupli jsme si k stolku nejdál od něj. Já jsem se do své porce pustil jen s největším odporem, na rozdíl od dívky, která se překvapivě do utopenců pustila s velkou chutí. Přičítal jsem to tomu, že již asi delší dobu nejedla. Poté, co jídlo kvapně snědla, dostala její tvář zdravější barvu a nějakým způsobem i milejší vzhled, což moji domněnku jen potvrdilo. Složila příbor a začala se na mě opět upřeně dívat. Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě jedl, dosti mě to znervózňovalo.

"Učiníš mě šťastnou?" ozvalo se z nenadání z jejích dívčích úst.

Mozek se mi vypnul. Vidlička s utopencem se mi zastavila na půl cesty k mým ústům. Pozdvihl jsem zrak a zahleděl jsem se ji do očí. Nezahlédl jsem v nich žádný náznak žertu či neupřímnosti. Musela to myslet vážně. Bylo to tak nečekané, že jsem začal okamžitě pochybovat o tom, zda jsem si nevymyslel, nebo se snad nepřeslechl. Kdo by tohle přeci z ničeho nic řekl?

Vzdal jsem to. Doprovodil jsem sousto do úst a pokračoval v jídle. Dnešní večer právě přestal být racionální a naprosto mimo mou kontrolu. Nehodlal jsem již nad ničím přemýšlet. Prostě jsem jedl dál. Vypustil jsem všechno z hlavy a odmítal jsem již cokoliv řešit. Mlčky jsem dojedl, vzal talíře, odnesl je k pultu a zaplatil. Neobtěžoval jsem se ani promluvit na výčepního, který stále zíral na dívku, přičemž mu vytékala slina z úst, a okamžitě jsem odešel.

Zamířil jsem rovnou k vozu, do kterého jsem nastoupil a okamžitě nastartoval. Odmítal jsem se otočit a opět se vyděsit tím, že dívka sedí vedle mě. Bral jsem to již jako samozřejmost. Vytáhl jsem mapu a důkladně si ji prohlédl. Nemohl jsem se na mapě najít. Vzal jsem ji, mrštil s ní o přední sklo a otočil se na dívku sedící vedle. Byla tam. Samozřejmě, že tam byla. Byl jsem vzteky bez sebe a chtěl jsem ji začít nadávat, ale nebylo za co. Seděla si tam, stejně jako celý večer, a zahleděně se mi dívala do očí. Ach ty její oči.

"Co se ti stalo?" zeptal jsem se a sám jsem byl překvapen nad tím, že jsem ve svém hlase neslyšel vztek. Ale ona se ani nepohnula.

Chytil jsem ji za ramena, asi abych se ujistil, že tam se mnou opravdu byla, a zopakoval svoji otázku. Do nastalého ticha jen vrzaly stěrače nastartovaného auta.

Pak se z jejích úst opět ozvalo: "Učiníš mě šťastnou?"

Vzteky jsem praštil pěstí do volantu. Proč jsem jí je pustil do svého vozu. Co po mně chce? Proč jsem sjížděl z dálnice? Opřel jsem si hlavu o volant a úpěnlivě přemýšlel. Něvěděl jsem, co dělat.

...


Logo vozu, jímž byl volant vyzdoben, se mi otisklo do čela. Usnul jsem. V panice jsem se okamžitě vzpřímil, ale naštěstí vůz stál stále na parkovišti před "restaurací". Motor běžel, stírače stíraly. Dívka byla pryč. Ohlédl jsem se dozadu a zadní sedadla byla prázdna, ani stopy po batohu či žluté peleríně. Rozhlížel jsem se kolem automobilu, ale nikde jsem ji neviděl. Chvíli jsem zíral před sebe na vodu rozháněnou stěrači. Poté jsem okem kouknul na hodiny.

Odbrzdil jsem, zařadil a sešlápl pedál. Jel jsem domů.

Vědomosti

30. května 2018 v 8:24 | Malý wombatek |  Básně
Neunesl tíhu vědomostí - spadla na něj knihovna!

Kam dál