Nemesis

11. října 2018 v 21:45 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Saveln bylo krásné a malebné městečko ležící na obchodní trase spojující jižní království se severními provinciemi. Stálo na břehu malého potoka a kolem jej obklopovaly husté lesy. Gagruk s Míťou seděli na roubení kašny a máčeli si v ní cestou znavené nohy. Hobit po události s lapky opustil plán ztratit se trpaslíkovi při nejbližší příležitosti. Aspoň prozatím ne.

"Proč ty vlastně cestuješ, Míťo?" projevil poprvé Gagruk zájem o hobita.
"Snažím se stát obchodníkem."
"Ale vždyť si s sebou skoro nic neneseš," řekl trpaslík, dívaje se na hobitovu poloprázdnou tornu.
Míťa sklopil hlavu. "Nemám bohužel zatím moc peněz."

Měděnovousý vytáhl stříbrnou minci a hodil ji hobitovi, který ji jen tak tak neupustil do kašny.

"To máš za svoji péči," řekl usmívající se trpaslík, ukazuje na sešitou ránu na temeni.

Hobit mu chtěl poděkovat, ale v ten moment se trpaslík prudce zhoupl přes okraj kašny a schoval se za ní. Cosi zadrmolil v trpasličí řeči a odplivl si na zem. Chvíli tam tak seděl.

Míťa se rozhlédl po náměstí, aby spatřil, co trpaslíka tak rozrušilo. Bylo brzy ráno, obchodníci stavěli stánky a vozkové přiváželi zboží, jinak však na náměstí nikdo nebyl. Chtěl již svůj zrak obrátit zpět k trpaslíkovi, když ho zaujala osoba vyčnívající z davu.

Byla to elfka. Upozorňovala na sebe nejen díky svému půvabnému zevnějšku, ale taktéž oblečením, které na sobě měla. Nebylo zrovna všední vidět ženu v kalhotách. Obzvláště v těchto krajích ne. Zdálo se, že stejně jako oni čekala až trhovnice vystaví své zboží, aby mohla doplnit své zásoby.
Když se Míťa otočil zpět k měděnovousému, trpaslík zde již nebyl. Gagruk se přikrčený plížil, využívaje jakéhokoli krytí, které se mu po cestě z náměstí naskytlo.
Míťa byl chvíli zmaten, pak si ovšem vzpomněl na události včerejšího dne, a nad současným trpaslíkovi počínáním se již přestal podivovat. Nasadil si tornu a šel za ním.Společně se dostali do jedné z nenápadných uliček, kde se zastavili.

"Co se děje mistře?" otázal se hobit.

Trpaslík chtěl cosi říci, ale než stačilříci zbla, sdělit, ozval sekdosi za jeho zády.

"Nazdar Dobyvateli, ty tvojenezaměnitelný vousy září přes celé náměstí."
"Nazdar Kailo," procedil trpaslík mezi zuby a bez jedinéhoohlédnutí, nasupeněodešel pryč.
 

Svah

31. srpna 2018 v 17:58 | Malý wombatek |  Povídky
Poslední jízda lanovkou mu již připadala poněkud dlouhá. Nebylo sice nijak zvlášť chladno, jeden, možná dva stupně pod nulou, ale zima se mu již začala pomalu zajídat. Těšil se na horkou koupel a hrnek ohřátého cideru. Přestalo již sněžit a jemu se z otevřené sedačky naskýtal pohled na zasněžené vrcholky smrků pod ním. Temné obrysy hor byly zastíněny světly reflektorů, osvětlujících sněhově bílé sjezdovky, které se jako zářivý bílí hadi plazili po svazích hor. Byly prázdné. Proto sem taky v tuto hodinu přišel. Až na zvuk klapajících kol, když lanovka přejížděla sloupy, jistící ocelové lano, bylo božské ticho. Už jenom jednou sjet dolů. Nevymýšlet žádné techniky, zajížďky či triky, pro zpestření jízdy. Jenom si užít obyčejnou jízdu a každý pohyb s ní spojený.

Nahoře vystoupil ze sedačky a zastavil se před svahem.Pokochal se ještě jednou výhledem z vrcholku hory.Nadechl se a chystal se vyrazit.

"Ahoj Petře," ozvalo za jeho zády.

Otočil se. Za ním stal muž, stejně jako on,obut v lyže a připraven sjet svah. Jeho obličej mu byl povědomý, ale nemohl si na muže vzpomenout.

"To jsem já Ondra, ze střední," zareagoval muž na Petrův nechápavý výraz.
Petr se na muže upřeně zahleděl. Opravdu to byl Ondřej. Dost se ovšem změnil.
"Nazdar Ondro," odpověděl mu " Jak se ti daří?"

Byl skutečně potěšen, že svého dlouholetého přítele opět potkal. Byl jedním z mála lidí, kterým důvěřoval. Ondra mu pověděl, že je zde s rodinou na dovolené. Čeká právě na syna až vyjede nahoru. S manželkou mají ještě dceru, další dítě je na cestě. V práci ho prý povýšili. Petrovi bylo divné, že si člověk na jeho pozici, pracující v malé firmě, může dovolit jet lyžovat do Alp. Jak však jejich hovor pokračoval dozvěděl se, že je zájezd do hor dárek od jeho šéfa k povýšení. Po těch letech si toho měli spoustu co říct, ale Ondra se po chvíli začal nervózně ohlížet.

"Kde ten kluk vězí," začal se podivovat Ondra. "Půjdu se podívat, jestli už jede," rozloučil se s Petrem a vydal se zpět do svahu k vleku. Stejně jako on se chystali na poslední jízdu.

Petr se už chystal, že stočí lyže ze svahu, ale ještě na odcházejícího Ondru zavolal.

"Hele, Ondro, nechtěl by sis pak, až uložíš děti, zajít na skleničku?"

"Jasně"

Domluvili se a Petr vyrazil směrem dolů. Ohlédl se ještě jednou po příteli. Vypadal šťastně.

Petrova lyže najela do vyjeté prohlubně a vyhodila jej z rovnováhy. Instinktivně se opřel o druhou nohu a ta jej vytáhla ke straně sjezdovky. Svah se v tom místě začal více svažovat a on nabíral na rychlosti. Nedařilo se mu nabrat zpět rovnováhu. Před okrajem vyznačené trasy se pokusil v zoufalství o obrátku. Zapíchl hůlku a položil se do strany. Hůlka se mu však vytrhla z ruky a on se v plné rychlosti, ještě padající k zemi na stranu, opřel tělem o kmen smrku. Na místě zemřel.

Opravdu neser trpaslíka

21. srpna 2018 v 8:44 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Po ráně kyjem nastalo dlouhé trapné ticho. Bandita zaraženě civěl na trpaslíka s nepochopeným výrazem, jak mohl jeho ránu kyjem, která již uzemnila i větší pořízky než byl tenhle zakrslík, ustát.

Gagruk se vypořádával s mžitky před očima. Překonal prvotní mrákoty a teď jen sledoval hvězdičky, tancující před ním. Pomalu si začínal uvědomovat, že ho chlap předním vlastně praštil. To se mu nelíbilo.

Ozvala se nehezká dunivá rána následovaná úzkostlivým, vysoko posazeným, sopránovým zaúpěním. Trpaslík ve vzteku, který mu začínal pumpovat žilami, udeřil namátko před sebe. Vzhledem k rozdílnosti výšek trpaslíka a bandity, zasáhnul Gagruk to, co logicky zasáhnout musel. Bandita se, třímaje své bohatství v rukou, sesul k zemi.

Chvíli byl klid, pak se však ostatní zbojníci s řevem rozběhli proti trpaslíkovi. Ten byl zmatený. A o co víc byl zmatený, o tolik víc s ním cloumal hněv. Jeho situace se mu nelíbila. Nejen, že skoro neviděl, ale začínal se ho zmocňovat nekontrolovaný vztek. Jeho ruka se pomalu samovolně přibližovala k rukojeti jeho sekery. Zastavil ji. Ne, znovu už se nesmí nechat nasrat. Rozhodně ne teď.

Vybavil si, že ho onen lapka musel přeci něčím praštit. Začal rukama prohledávat místo kolem naříkajícího bandity. Sotva uchopil dubový kyj, uštědřil mu jeden z přiběhnuvších banditů kopec ze strany do žeber. Trpaslík ránu přijal, a využil její energie k převalení se několikráte přes bok, čímž si koupil několik vteřin navíc. Jeho oči již rozpoznávaly tvary pohybujících se útočníků. Přikrčil se a snížil tak těžiště. Pořádně se opřel do nohou.

Rány začaly přicházet ze všech směrů. Útočníci byli moc rychlí, aby jim mohl rány oplácet. Trpělivě vyčkával a bojoval s hněvem, který mu třásl zdviženými pažemi, jimiž si kryl hlavu. Jeho tělo začínala pokrývat rána za ranou. Gagruk cedil vztek mezi zuby a čekal na svoji příležitost. Jedna rána. Druhá rána. Teď.

Trpaslík zachytil vracející se kyj v letu a vytrhl jej útočníkovi z ruky. Potěžkal sukovice ve svých dlaních. S překvapivou rychlostí se roztočil a začal rozdávat rány kolem sebe. Jeho nohy opisovaly taneční kroky, ale byly stále pevně spojeny se zemí, tím že držel těžiště stále nízko. Slet několika ran, vystřídalo několik za sebou nepravidelně jdoucích zvuku dopadajících ran.

Nastalo opět ticho. Míťa, který se po celou dobu úzkostlivě tiskl k zemi, pozvedl svoji hlavu. Na kořenu stromu u cesty seděl Gagruk a vedle něj se kupili lapkové, s zhmožděninami, s tekoucí krvi z uší a v jednom případě, i s poněkud nehezkou otevřenou zlomeninou.Samotnému trpaslíkovi z roztržené hlavy crčela krev. Přesto se usmíval.

"Příteli," zadíval se Gagruk na hobita "mohl byste mi říct, co se tu stalo?"
 


Vděčný společník

17. července 2018 v 13:33 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Míťa Pochvalptáček si toho, za společnou cestu s trpaslíkem, opravdu mnoho neřekl. Měděnovousý mu sice občas poskytl prostor, aby mohl obdivně přitakávat, kdykoli se však hobit nadechoval, že by taky něco řekl, trpaslík opět spustil. Jeho řeči byly sice docela zajímavé, ale točily se stále okolo stejných témat, a jejich hlavní aktér, sám "slovutný" Gagruk, z nich vyšel vždy jako hrdina.

Je až s podivem, jak jsou tihle hobiti obětaví, ovšem každý džbán má svou hladinu a po čtyřech hodinách naslouchání, se začínala i v Míťově mysli rodit myšlenka na útěk. Odsouhlasena byla záhy, ale způsob jejího provedení se táhl. Když zkoušel hobit zpomalit, pustil ho Gagruk před sebe a o to více ho svým rychlým tempem popoháněl. Poté si zkusil odskočit, v domnění, že na něj trpaslík nebude tak dlouho čekat. Ten jej však po chvíli čekání povzbudil ranou sekerou na plocho přes jeho holý zadek, s doprovodným komentářem, ať se s tím tak nesere.

Slyšel sice o trpasličích jen pramálo, avšak všechny ony povídačky Gakruk překonal na dvakráte. Jinou cestou se jít ovšem nedalo, a tak zakončil hobit své plánování smutným konstatováním, že se bude muset trpaslíkovi ztratit, až poté, co dorazí do nejbližší vesnice.

Po další nekonečné hodině neutuchajícího tlachání, začal les kolem cesty houstnout. Větvoví se překlenulo přes cestu a zahalilo ji do tmavého šera. Poměrně širokástezka se proměnila v úzkoupěšinu a začala se vlnit ze strany na stranu, nahoru a dolů, čímž stěžovala chůzi.

Hobit pomalu přestával litovat trpaslíkovi otravné společnosti spolu s narůstající nervozitou, která na něj padala. Tohle místo si koledovalo o malér.

A ten také přišel. V jednom obzvláště nepřehledném úseku cesty, vyšel zpoza jednoho ze stromů vysoký, do kožené zbroje oděný, muž. Jeho vousy zarostlou a větrem ošlehanou tvář, zdobilo nepřeberné množství jizev různých tvarů a velikostí. Obzvláště odporně působila dlouhá táhlá jizva přes ústa, jež rozštěpovala horní i dolní ret, a přidávala tak zlověstnému úsměvu, který zdobil mužovu tvář, děsivé vzezření.

Muž se rozkročil přes celou délku pěšiny a přehodil si těžký dubový kyj z jedné ohromné vazovité ruky do druhé, čekaje až se k němu poutníci přiblíží. Hobit se začal ohlížet zpátečním směrem, ale zde již stáli další muži podobného vzhledu, vybaveni obdobně jako jejich kumpán. Dohromady s mužem stojícím před nimi jich kolem nich stálo pět.

Trpaslíka však překvapivě tato situace nijak nezarazila, ba zdálo se, že si snad lapků ani nevšiml. Pokračoval stále dál a vesele vyprávěl. Když se dostal až k muži pokusil se ho obejít, ale jeho pokusu bylo zabráněno zablokováním cesty zdvihnutým kyjem.

To už zarazilo i trpaslíka. Sjel postupně očima z kyje, přes paži, až k mužově obličeji.

"Mohu vám nějak pomoci?" otázal se trpaslík.

"Ale jistě, že můžete," odpověděl mu muž a praštil jej kyjem přes hlavu.

Mistr trpaslík

6. července 2018 v 18:55 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Měděný vous se vesele pohupoval v rytmu jeho kroků.

Trpaslík rázně pochodoval a pohvizdoval si radostnou písničku. Byl krásný den a jemu cesta rychle ubíhala. Na zádech si nesl obří tornu, ve které byl celý jeho majetek, a přes rameno měl hozenou válečnou sekeru. Čisté oblečení, které na sobě měl, mu jen přidávalo k náladě.

Po několika hodinách cesty spatřil v dálce na cestě jakousi postavu.

"Konečně," pomyslel si trpaslík " někdo, s kým se mohu podělit o svou radost."

Na tváři se mu vykouzlil úsměv a v mysli mu vyvstály vzpomínky na prasárničky včerejšího dne. Už delší dobu ho pálilo, že se nemůže o své zážitky s nikým podělit a ejhle, támhle se již konečně blíží posluchač. Ten se dozví věci…

Ukázalo se, že postava, ke které se trpaslík blížil, jde stejným směrem, ovšem mnohem pomaleji, neb ji velmi rychle doháněl. Za deset minut už měl poutníka na dohled. Byl malého vzrůstu, což měděnovousého nejdříve povzbudilo, neboť se domníval, že jde taktéž o trpaslíka, tu myšlenku však po chvíli začal zavrhovat. Poutník, byl totiž nejenom menší postavy, ale byl také velmi útlý a jeho chůze nebyla nikterak podobná chůzí jakéhokoli trpaslíka, kterého kdy potkal.

Když byl již na doslech, zavolal na něj trpaslík: "Hola hej, poutníčku, kam pak máte namířeno?"

Osůbka před ním sebou leknutím škubla a otočila se k němu. Byl to malý hošík.

"A kampak tak sám chlapečku?"

Chlapec se zastavil, otočil se na trpaslíka a vrhl na něj takový pohled, že zastavil jeho další povídání.

Měděnovousý byl značně vyveden z míry. Ten malý chlapec měl docela slušný, pěstěný knír.

No spíše takový knírek. Měl husté, černé kudrnaté vlasy a podobný porost zdobil i jeho bosá chodidla. Byl sice poněkud prostorově výraznější, ale trpasličích rozměrů, jak do šířky tak do výšky, rozhodně nedosahovala.

"A kdo vy tedy hergot jste?" vzdal trpaslík veškeré úvahy, nehodlaje již dále trápit svoji mysl tím, kdo je ten výrostek před ním vlastně zač.

"Já jsem hobit, mistře trpaslíku," odpověděl mužík.

Měděnovousý potěšen oslovením mistře si promnul svůj dlouhý vous, pod kterým se objevil zářivý úsměv.

Trpaslík podal hobitovi ruku a řekl: "Jmenuji se Gagruk Měděný vous. A jaké je vaše ctěné jméno, příteli?"

"Mé jméno je Míťa Pochvalptáček" řekl hobit a stiskl trpaslíkovu napřaženou ruku.

"Nuže Míťo, poslechni si, co neuvěřitelného se mi přihodilo…"

Nadržená trpaslice

30. června 2018 v 20:18 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Trpaslík seděl po bradu ponořený v teplé vodě. Lidská vana mu poskytovala více místa než by potřeboval a tak se ve vaně mohl pěkně natáhnout. Byl toho dne ve vaně již po druhé, ale teprve až teď si mohl patřičně vychutnat blahodárné účinky horké vody, jež utěšovala jeho rozbolavělé tělo.

Když se totiž do horké vody usadil poprvé, veškeré zaschlá špína spolu se strupy z jeho ran, se v horké vodě rozpustily. Po půl hodině tedy ležel v odporné směsi krve, bahna, zvratků a jiných neřádů. Každý by asi uznal, že v takovéto lázni se nedá moc odpočívat. Ani cestami a bojem zocelený trpaslík si to nemyslel. Vypustil tedy vodu, a ač nerad, umyl se nejdříve v malém lavoru, zatím co si nechal poručit přinést novou vodu. Tu mu ochotně přinášela šenkýřka, o které se začal trpaslík domnívat, že je možná až příliš pracovitá.

A vůbec se kolem něho nějak dlouze zdržovala. Nebyl zvyklý na pozornost dam, kterou by nevyvolal svým nemístným chováním či nevhodnými návrhy. Užíval si vždy jejich znechucené výrazy a pohoršení v jejich očích. Měl z těchhle lidských slečinek jen srandu. I kdyby si s nimi někdy chtěl něco začít, při kteréžto představě sebou ve vaně škubnul, nevěřil jejich křehké stavbě, která by jen stěží unesla majestát plné trpaslíkovy postavy. Ne… pro něj jsou jen trpaslice, pořádně udělaný trpaslice.

Šenkýřka, která mu již několikráte připomínala své jméno, které si i přesto nepamatoval, se stále pohybovala okolo trpaslíka ležícího ve vaně s růměncem ve tvářích. Byla menší postavy a oblých tvarů. Naděleno ji bylo na těch správných místech vskutku náležitě.

Zmoženého trpaslíka po chvíli přemohla únava a přestav se zaobírat šenkýřčinou přítomností, jeho víčka klesla.

Z polospánku zaslechl jen lehké plesknutí vody a jemné zavlnění vody. Neotvíral oči. Na jeho rozbolavělou hruď se přitiskla, jak samet hebká, ženská ňadra a ztvrdlé bradavky se mu zabořily do kůže. Něžné dívčí ruce se mu ovinuly kolem pasu a pevným sevřením, přiblížily jejich těla blíže k sobě. Jeho rty okusily chuť jejích rtů.

Trpaslík otevřel oči a spatřil šenkýřčinu tvář. Přesto, že se výraz v jeho obličeji zbla nezměnil, v jeho hlavě probíhal vnitřní boj. Na jednu stranu se mu dost hnusila, nebyla to přeci jenom trpaslice, neměla tu vitálnost a ráznost. Na stranu druhou si ji po vnějškové stránce s trpaslicí, za pomoci špetky fantazie, dokázal ztotožnit.

"Nuže dobrá, uděláme výjimku…"

Vražda po setmění

26. června 2018 v 19:22 | Malý wombatek |  Básně
Zšeřelo se, slunce zašlo,
tmou nehynoucí táhne se řev,
utrpení, srdce své našlo,
spáry dláždění plní tekoucí krev.

Do ticha šeptají chladnoucí ústa,
z prstů ztrácí se cit,
mysl jeho jest ducha pustá,
z očí uprchl života třpyt.

Však přeci jen jedny oči se lesknou,
vrah nespatřen, od oběti kluše,
do srdce hrají mu písničku tesknou,
dnes nebyla zmařena jen jedna duše.

Těžká jsou rána hrdinova

7. června 2018 v 20:58 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Probudil se v posteli. Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde to vlastně je. Byl v hostinském pokoji, nebo to aspoň předpokládal. Nepamatoval se, jak se tam dostal, ale přemýšlení nad tím, co se mu stalo minulou noc, již před lety zanechal. Bolí z toho hlava a jednoho to může dovést k zbláznění. A tak si trpaslík užíval výhled na pěkný strop a pousmál se. V ten okamžik se jeho tělo připomnělo. Bolelo ho doslova všechno. Nejvíc jeho chlouba.

Bolest přišla tak z nenadání, že začal nadávat v trpasličí řeči, k čemuž se utíkal jen zřídka, a to především v bolestech. Neměl z toho takové potěšení, když mu lidé kolem nerozuměli, ale zde nebyl nikdo, koho by mohl pobuřovat, tak mu to tak nevadilo.

Trpaslík se pokoušel, pro něj nekonečně dlouhých deset minut, doprovázených neustálým nadáváním, převalit na bok, až se mu to nakonec povedlo. Po pohledu na čistý strop, byl obraz pokoje, který se před trpaslíkovým zrakem objevil, dost tristní. Podlaha byla pokryta krví a zvratky, jejichž stopy byly patrné i na zdech, nábytek byl zpřeházen či rozbit a v koutu místnosti bylo nachcáno.

To vše bylo ovšem v porovnání se stavem postele stále naprosto zanedbatelné. Ta byla totiž nasáklá všemi tekutinami, jimiž lidské, v tomto případě trpasličí, tělo disponuje. Tím se trpaslíkovi aspoň zodpověděla palčivá otázka, co ho těch deset minut tak strašlivě studilo do zad.

Inu, zpátky do postele se mu již nechtělo a tak musel vstát. Tomu zabralo dalších deset minut, při kterých svým proklínáním musel zbudit už i ty, kteří nebyli probuzeni při prvním nadávání.

Do dveří vtrhla hostinská. Byla rudá v obličeji, ruce se ji třásli a bylo na ni poznat, že se dlouho rozmýšlela, než do pokoje vešla. Otevřela ústa, aby mu cosi řekla, ale když se rozhlédla po spoušti v pokoji, pusu rychle zavřela, zakryla si ji rukama a předklonila se. Chvíli se přemáhala a naštěstí se k vyzdobování, již tak vyšperkovaného pokoje, nepřidala.

Když se chtěla opět narovnat, trpaslík už u ní stál. Zvedla k němu hlavu a vyděšením vytřeštila oči. Trpaslík, kterému v potřísněném oblečení nebylo zrovna pohodlně, nehleděl na přítomnost nově příchozí, sundal si své ošacení a hodil jej do kouta. Měděnovousý se ani normálně nemusel stydět, ale po včerejší rvačce kdy utrpěl těžké zranění mezi nohami, nabyla jeho chlouba vskutku požehnaných rozměrů.

"Mohl bych se tu někde umýt?" zeptal se trpaslík šenkýřky. Ta nebyla schopna slova a s očima stále upřenýma na "trpaslíka", ukázala rukou cestu. "Díky, puso!" opáčil trpaslík a zamířil ke koupelně.

Neser trpaslíka

6. června 2018 v 17:07 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
"Hej vy hovna potažený kůži!" zařval trpaslík přes uličku. Muži se s překvapením otočili k zpět tpaslíkovi, z něhož uviděli jen jeho rudý, krví potřísněný vous.

"Takhle mě rozparádit a pak v půlce odejít. Vaše ženy musej být pěkně nevyřáděný. Až to tu s vámi dohraju, možná se za nima stavím." Prohlásil měděnovousý a pomalu se dal do pohybu. Jeho krok byl opět pevný a pohyb prudké, ačkoli zcela nezapřel svá zranění. Dál pokračoval ve svých nadávkách a zrychloval svůj krok.

"To nevadí hoši, všechno se dá zlepšit. Zacvičte se třeba na ovcích, v tom tu prý máte bohatou zkušenost" řekl a své spílání doprovodil bečením.

Muži již byl zpět při smyslech a hněvivě vyšli trpaslíkovi vstříc. Obě strany se pustily v běh. Srážka byla neodvratná. Trpaslík se sehnul pod levým hákem rychlejšího z nich a plnou vahou, svého zavalitého těla, vrazil své rameno útočníkovi pod žebra. Lámané kosti zapraštěly do nočního ticha. Trpaslík ovšem nezastavoval.

Zastavila jej až dřevěná zeď, do které nešťastníka zarazil. Zvuk praskajícího dřeva a lámajících se kostí nebylo možné od sebe odlišit. Z útočníkových úst vytryskl proud krve, který trpaslíkovi zbrotil záda. Měděnovousý poodstoupil, aby se pokochal svým dílem, ale nebylo mu to dopřáno. Druhý útočník praštil trpaslíka ze zadu do hlavy. Otevřená rána se opět a intenzivněji ozvala. Trpaslíkův obličej se zkroutil bolestí. Do teď byl docela klidný, přišlo mu to jako docela dobrá zábava, ale teď se již opravdu rozčílil.

"Neser mě!" rozeřval se hněvivým hlasem při němž tuhla krev v žilách. Utočník vyděšeně ustoupil a upustil od své další rány, alespoň prozatím. Zíral do trpaslíkových očí, z nichž vztek přímo čišel. Rozhodl se udeřit. Rozpřáhl se a chystal se trpaslíka praštit ze strany do spánku. Ten však jeho ruku v půli úderu chytil a nohou mu kopnul do koulí. Útočníkovi se zatmělo před očima.

Trpaslík se pevně opřel oběma nohama o zem, a drže stále ruku rváčovu, mrštil s ním vší silou do uličky. Vrh byl tak mocný, že útočník letěl vzduchem dobrých deset metrů, než proletěl dřevěným sloupkem, který podpíral schodiště, vedoucí k trpaslíkovu pokoji, a tím svůj let zakončil.

"A kurva" došlo rázem trpaslíkovi, co udělal. Všechna opilost a únava byly náhle zpět. Svět se kolem trpaslíka začal rozpíjet do táhlých barevný šmouh, až se nakonec rozplynul do úplné černi.

Nakládačka

3. června 2018 v 16:38 | Malý wombatek |  Ze života trpaslíka Gagruka Měděného vousa
Uličku za hospodou halila tma. Přes cáry mraků prosvítal srp měsíce a jeho světlo se odráželo od matné, zkalené, zapáchající vody kaluží, kterých zde bylo více než dost. Už přes dva týdny nepršelo, ale kaluže, živené žumpou litou z oken a doplňované výměšky zbloudilých, povětšinou opilých, návštěvníků, si stále držely hladinu. Světlo se odráželo a dopadalo na dřevěné stěny jen stěží honosných domů, na špinavá, nikdy nemytá okna a vrhalo stíny přes hromady odpadků, jež se tu za léta navršily.

Trpaslík vrazil do uličky, prudce a bez rozmyslu, jak ovšem vstupoval kamkoliv. Tentokráte ho však hnala touha, která byla hned poté, co se opřel o stěnu a stáhnul kalhoty, naplněna. Přes jeho nízko posazené těžiště a nezanedbatelnou váhu měl trpaslík problém udržet rovnováhu. Sám byl překvapen, jak se zdejší stěny vlní a točí, jako naschvál komukoli, kdo se o ně opře. Chtěl již nad tímto dnem zavřít oči, ale čekaly ho ještě schody před jeho pokojem. Kdo dává kurva schody před hostinský pokoj? To jako vočekávaj, že....

Jeho hlava padla dolu a chladný noční vítr, který mu foukal mezi nohy, ho v jeho poklimbávání jen utvrzoval. Svět se stále pohupoval, ale trpaslík se začal pohupovat s ním.

Hlavou mu projela prudká bolest! Sesul se na zem, přičemž zapomněl, že má kalhoty ještě stažené, zakopnul o ně a padnul přímo na tvář. V ústech ucítil krev a její tolik charakteristický železitý pach ho zaštípal taktéž i v chřípí. Tupá, pomalu se šířící bolest, jež začínala prostupovat obličejem, nepěkně korespondovala s ostrou, prudkou bolestí na temeni. To vše bylo umocněno alkoholem podlitou, točící se myslí. Buď to, či rána do žaludku, která následovala, zapříčinilo, že se trpaslík pozvracel.

Další rána přes záda zajistila, že chuť zvratek, která přebila chuť krve v ústech, přebila podobně i pach krve v jeho nose. Trpaslík se začal dusit. Instinktivně si kryl hlavu, a pokoušel se od agresorů odkulit, co nejdál. Po půl otočce si ovšem narazil svou chloubu a bolest ho donutila raději přetrvat útok v obranné pozici.

To, že mu na záda padlo několik plivanců, již nevnímal. Poslední rány dopadly. Skupina rváčů opouštěla zneřáděné jeviště. Nemělo jim to však být dopřáno. Co by zabilo, v lepším případě do konce života na lůžko připoutalo, člověka, nemohlo trvale vyřadit trpaslíka, natožpak měděnovousého. Vzpřímil se. Na tohle celou dobu čekal. Hlavu měl již čistou a střízlivou. Nasadil si kalhoty a srovnal si, co zbylo z jeho košile. Odplivl si a důkladně si vyčistil ústa a nos od krve a zvratků. Zhluboka se nadechl...

Kam dál